úterý 23. srpna 2016

Sbohem, Norsko!

"Vzdej to! Vzdej to!"
Šeptá mi hlas kdesi v mém nitru.
"Vzdej to. Nemá to cenu. Je to moc. Však ty to vzdáš. Znám tě."
Až to nakonec doopravdy vzdám, mé nohy se dotknou země a dál jdu pěšky. Slunce pálí, nohy i ruce slábnou. A když už jsem konečně nahoře, začíná boj. Ne! Nemůžu se rozjet. Zkrátka nemůžu. Zkouším to snad desetkrát.
"Ty zlá, podlá a zákeřná mrcho! Jdeš mi po krku od doby, co jsem tě vybalil z krabice a smontoval. Snažíš se mě sejmout kdykoliv ti k tomu dám příležitost! Chceš, abych si tu kleknul a prosil tě? Jo? Já to klidně udělám! Ale máme to zapotřebí? Taky sis tím vším prošla tak proč? Já... potřebuju tě. Bez tebe jsem nikdo. Společně jsme výjimeční. Jsme tým! Tak se přestaň bránit a nech mě dělat svoji práci. Já tě prosím!"
Pochopitelně vedu tehle monolog jen v duchu. Tak špatně na tom ještě nejsem, abych mluvil s kolem. Zkouším zas a... nic.
"Kurva!"
Ohlížím se po nejbližším kameni. Mám chuť ten krám rozmlátit na kousky, stopnout první auto, odjet do nejbližšího města a tam zbytek peněz utopit v alkoholu. Ale ne! To by bylo moc jednoduchý. Chce to jenom se trochu soustředit.
Hlavně kid, pořádně se odrazit, dívat se dopředu, hlavně se hned pustit sedla a vší silou zabrat. Kolo se otáčí, nabírám rychlost. Jo! Ještě nejsme ze hry! Ujedu půl až jeden kilometr a všechno začíná znova. "Vzdej to..."
Tentokrát jdu nahoru až do večera. Mechanicky. Levá, pravá. Pot leze do očí a štípe. Už nemůžu. Už fakt nemůžu. V mysli si pořád dokola pouštím Untergang od Finsterforst. (Doporučuju vyhledat na YT a pustit hned teď). Na vrcholu se otáčím a spatřím výjev z obrázku na albu Rastlos od té samé skupiny. Pro mě to hodně znamená. V jejich písních jsou světy, které bych jednou rád navštívil. Mýtická místa z dávných dob. Ovšem to, co jsem viděl, ti zůstane navždy skryto. Nikdo nikdy nespatří svět mýma očima. Sedím tam na studeném kameni a hledím. Nechci pryč. Chci tu zůstat a vidět, cítit, slyšet a vnímat. Slunce právě zapadá, nedá se nic dělat.
Stan stavím pod horou v lese. Vzduch jde cítit vdou a v dáli duní hrom. Úplně si umím představit ty losy, jak tudy táhnou.
Mám možnost jet po staré cestě.
"Jo, od pětasedmdesátýho se prakticky nepoužívá. To jak postavili ten most. Bývala nebezpečná. Padaly tu balvany. Ale nikdy tu nikdo neumřel. Dneska už je to v pohodě. Balvany jsou dole."
Je zvláštní, jak se věci změní, když je lidé opustí. Nejsme nikdo. Myslíme si, že dokážeme všechno řídit a kontrolovat. Ne. Jsme jenom hemžící se mračno švábů na hromádce kamení jménem Země. Připadám si na té cestě jako hlavní hrdina z postapo filmu.
E6. Tohle ve mě vyvolává asi takový pocity, jaký má strom, když mu vyprávíš o ohni. Sedmnáct kilometrů po ní musím jet. Bojíme se oba a tak to trvá jen 40 minut. Odbočka do Švédska. Dvaadvacet km k hranicím. Do hor, do kopce. Prvních pět km je desetiprocentní stoupání. Levá, pravá... Dál už to není taková hrůza a dá se i jet. U cedule, značící hranice, nemůžu pokračovat. Norsko mě nechce pustit. A já nechci odejít. Ale nejde to, musím dál.
Cedule 2-50 km a 7% stoupání mě sráží. "Na, tu máš! Rozmáčknu tě jak dotěrnej hmyz, ty lidskej červe!"
Už nechci. Už ne!
Naštěstí jsem si to špatně vyložil. Na tom úseku jsou taková stoupání, ale cesta pořád klesá.
Švédsko. Nekonečné lesy, prázdná silnice a jezera. Je hodně větrno. Dva dny nazpátek jsem jezdil obnažený do půl těla a teď musím vytáhnout bundu. A ještě jedna věc. Už jsem zase na druhé straně polárního kruhu. Měj se, Severe. Já jedu domů.





sobota 20. srpna 2016

Měním plány

Všude jsem sice vykládal, že jedu na Lofoty, ale situace se změnila. V Norsku jsem už skoro měsíc. Měsíc se pachtím do kopců. Taky měsíc nakupuju za norský ceny. A dospěl jsem k závěru, že na ty ostrovy už zkrátka nemám čas, sílu ani peníze. Denní vzdálenosti, který jsem schopnej ujet, klesají. Je zatraceně těžký se tady s jednokolkou někam dostat. Spotřeba jídla roste. Stávám se závislej na zmrzlině. Mnozí mě možná budou chtít pověsit za kule do průvanu, páč Lofoty jsou prostě úchvatný, ale v tom je vlastně taky ten háček. Je to takovej malej Island uprostřed Skandinávie. Mraky aut, říkali mi to cyklisti, který jsem potkal. A po Islandu turistickej megaprovoz fakt nenávidím. Už tady u Bodø je to docela hustý. A někteří řidiči se s tím moc nemažou.
Jednoduše řečeno jsem to dneska otočil na východ. Už prostě nemůžu. Potřebuju trochu toho plochýho Finska. Nepovažuju to za neúspěch, byť Lofoty v původním plánu figurovaly. Už jen to, že jsem přežil Island je takovej malej zázrak. A polární kruh je daleko za mnou. No, dobře, zas tak daleko ne.
Dvacátý srpen je tedy ten den, kdy se Tomáš vydal na cestu domů. Cestu domů... zní to tak zvláštně.

Taková poznámka: ode dneška začne pršet a přestane jenom tehdy, začne-li sněžit. Je to logický. Jsem totiž nejdál od domova za celej svůj život. Uvidíš-li tedy na obzoru černý mrak a provazy vody z něj se valící, můžeš mít jistotu, že jsem někde pod ním.

A ještě jedna poznámka: potkal jsem chlápka, cyklistu, kterej den nazpátek ztratil svoji goretexovou bundu. Byl vyděšenej jak malá holka. "Co když teď přijde déšť? Co budu dělat?" Je neuvěřitelný, jak moc se bojíme obyčejný vody...

čtvrtek 18. srpna 2016

Za polárním kruhem...

Fakt lituju toho, že nemám tolik času ani pořádný prostředky na psaní článků, páč by to vypadalo úplně jinak. No, aspoň se zvědavější individua budou muset po informacích pídit přímo u mojí maličkosti. Tahle Druhá výprava je zkrátka něco... hmm, ani nevím, zda existuje to správný slovo. No někdy je to jednoduše fakt těžký a sám si říkám, zda to mám vůbec za potřebí, ale jindy je to tak fantastickej počin, že si člověk řekne, že je to to nejlepší, pro co se momentálně mohl rozhodnout. Poznáváš tuny nových, občas hodně zajímavých a zcestovalých lidí. Posloucháš historky odevšad. Do toho sám putuješ tímhle neobyčejným krajem. Mám takový obavy, že se z výzvy pomalu stává životní styl. Že se s tou jednokolkou snad jednou i spřátelím. Jo, zní to úchylně, ale je to tak. Taky si tím vším prošla. Dobře, projela. Je to jen kus hliníku a nevím čeho ještě, ale pro mě je důležitá. Můj oř. Pravda, stále se mě snaží zabít, ale zatím se jí to nepovedlo...
Do Sandnessjønu přijíždím druhej den odpoledne. Včera se tady konal velkej cyklozávod. Jo vlastně, už jsem se zmiňoval. Po závodě tu byla megapárty. Všude jsou vidět stopy. Třeba velkej nápis "jsme singles" mě docela pobavil. Kousek za městem, po tom brutálním mostě, je parádní kopec. Značka ukazuje 9% a 12 km. Asi mě trefí šlak. Nahoře je ale perfekt místo na spaní, kousek od odpočívadla, páč mám rád svý soukromí a tak dneska lenost vítězí nad... no zkrátka nade vším.
Půl šesté ráno. Jsou to ovce, kdo mě budí. Taky dobře, aspoň můžu vyměnit ty brzdový destičky. Posledních pár dnů brzdím víc očima než brzdou. Vymyslel jsem speciální konfiguraci jednokolky pro tunely. Dneska mě totiž čekají dva velcí hoši. Už se nemůžu dočkat až je budu mít daleko, daleko za sebou. Dobrý, že je hned na začátku velkej sjezd. Zajedou se nový destičky. Do té doby to ale bude brzdit asi tak dobře, jako Tomáš hraje na tu flétnu.
První tunel. Rozsvítit světla a hurá dovnitř. 2780 metrů. Tma, vlhko, zima a projíždějící auta mají zvuk tryskáče. Občas nějaká dobře schovaná díra v asfaltu. Mírně do kopce - zastavíš, nerozjedeš se. Pro jednokolku peklo. Pro mě samozřejmě taky. Ale ta moje mašina drží a poslouchá na slovo. Kopec jakoby neexistoval. Oba nás totiž pohání jistá síla. Síla, kterou v sobě máme všichni. Říkám jí strašná síla, páč jejím původcem je strach. Tunely mám rád jenom ve vlaku. Speciálně ten při cestě z Velké nad Veličkou na Slovensko. Ten je hustej. Ale abych neodbíhal. Když mě v tom tunelu předjíždí kamion, vidím všechny svatý. Velký auto nemůže zajet až ke kraji a tak mě nemůže dost objet. Do toho ten rachot a fakt, že člověk neví, kdy ho to bude míjet, neboť v tunelu se zvuky všelijak odráží od stěn. No fuj!
Ovšem fjord na druhé straně je klasa. Do té doby než začne pršet. Pak už totiž nejde vidět. Ale taky dobrý, zůstávám pod stříškou na pokec s párem ze Švýcarska. A paní pochází z Prahy tak se nemusím trápit s cizími jazyky. Na závěr je mi darována poslední plechovka piva. Sákryš, ani na jména jsem se nezeptal. Díky!
Vypadá to, že déšť přestal. Tak jedem. O kilometr později jsem prakticky durch. Takovej je norskej déšť. V botech rybník. Ale v klidu. Je tady druhej tunel. Radši bych ale moknul. Další tři kilometry hrůzy. Konečně venku. No a mám co jsem chtěl. Však je to jenom voda, ta mě snad nezabije. A zas ty kopce. Jsem úplně hotovej. Ale ty maliny u cesty mě zachraňují. Tohle mám na cestách rád. K radosti ti stačí málo. Je ti úplně jedno, že po kolena stojíš v mokré trávě a padají na tebe provazy vody. A tak se tam cpu těma malinama a je mi hej. Smrdím jak prasečí chlívek. Potřeboval bych pračku. Tohle si uvědomuju v obchodě. Stejnýho názoru jsou zřejmě i zaměstnanci. Ale což, den za dnem se dřu, nezájem. Po svačině další sprcha a na silnici řeky. Už je mi to všechno jedno. Snad milionkrát to tlačím nahoru a pak zas dolů, nahoru a dolů a všude voda. Oh, je tohle možný? Ten trajekt je kousek a přímo tím fjordem probíhá ta zatracená čára jménem polární kruh. Já se tam dneska musím dostat! Chci se tam dostat! Ale ono to ne a ne skončit. Pokud je mi známo, přístavy jsou u vody a ta je někde dole. Tak proč sakra jde cesta do přístavu pořád nahoru? Je to čupr pocit, když máš všechno mokrý a pachtíš se někam na vrchol, abys pak zas sjel dolů a tam zas nahoru a furt dokola. Jestli snad někomu přijde, že se s tím pořád opakuju, doporučuju vzít jedokolku a navštívit Norsko. Uvidí sám. Nikdy nekončící řetěz. Ale stejně jako tyhle kopce, ani má vůle nezná hranice a vždycky půjde proti proudu. A tak hlava pořád nutí tělo jít dál a dál a ono ji poslouchá. Tenhle mechanismus mě nepřestává fascinovat. Zkrátka chceš, jde všechno. Nechceš, můžeš se na hlavu stavět a stejně nic.
Konečně přístav. Trajekt jede za dvě hodiny. Aspoň na sobě můžu usušit tu mikinu. A za hoďku přijíždí Maxi, Laura, Falko a Moritz. Cyklisti z Německa. V osm hodin večer nás loď převáží za polární kruh. Stanujeme všichni na jednom místě a jdem se koupat. Je to studený. Ale to pivko potom fakt bodlo.
Tímto tedy prohlašuji úkol Druhé výpravy za splněný. Ale co to? Na pomyslném PDAčku mi bliká další úkol. A ten zní: vrátit se domů v jednom kuse. Tak směle do toho.
Vzhledem k tomu, že se za posledních pár dnů věci docela změnily, jsem nucen přidat ještě pár odstavečků. Osm kilometrů od místa, kde jsem spal, potkávám Malgorzatu. Cyklistku z Polska. Ze zcela nevinného pozdravu se vyklube několikahodinový rozhovor o všem možným. Nikdy bych nevěřil, že v angličtině něco takovýho kdy svedu. Pořád vykládá o Lofotech a říká ať tam určitě jedu, páč teď je na to dobrej čas. Sakra, dobrej čas. Možná, ale jak se pak stihnu vrátit, to fakt netuším.
Pozdě odpoledne se loučíme a o nějakých 30 km později potkávám jistýho týpka. Elias ze Španělska. Šílená postavička. Ve čtrnácti prostopoval Island. Z jednokolky je nadšenej a vysvětluje mi cestu k jeho kamarádovi. Že on teď jde do lesa na borůvky. Mluví strašně rychle a moc. Fakt hafo. Vysvětluje mi to snad desetkrát. Uvidíme.
A tak teda jedu. Je nějakých deset večer.
Jak že to říkal? U COOPu kamže? Jo rovně. Kolem školy a potom... že by doleva? Prej oranžovej barák. Tyjo, fakt nevím.
Jsem z toho jelen a tak zastvuju a čekám. Dám mu čas do jedenácti a pak zmizím. Jedenáct hodin. Sorry kámo, musím najít nějaký místo než bude úplná tma. Nasazuju světla a už slyším jeho kolo.
"Hey! Tys to našel!"
"Fakt? To je tady?"
"Jo, hned tenhle barák."
Jsem představen Erikovi.
"Jako doma. Tady máš večeři. Máš stan? Super. Seš tu vítanej. Můžeš zůstat den, týden, měsíc...".
Než to všechno vstřebám, jsou dvě ráno a jdeme spát.
Další den jdem s Eliasem vypůjčit člun a rybářský náčiní. Do místní " Bibleschool", jak říká. Takové centrum outdoorových aktivit, trošku namíchané s Biblí.
Jsem představen Erice z Chile a je mi vysvětleno jak to tu chodí. Teda až po snídani. Zajímavý, fakt zajímavý.
"Dneska chytnu monsterfish!" povídá Elias. A bere udici s takovým tím obrovským navijákem a vlascem jak námořnický lano.
V přístavu sedáme na loďku a Elias vesluje jak o život. Ten kluk je jak radioaktivní rybička. Dohromady má člun i s náma půl tuny a doslova letíme po hladině. Pak se vesel ujímám já. Už dlouho jsem je nedržel v rukách. Jde to poznat. Ryby jsem chytal možná párkrat s taťkou, když jsem byl malej. Je mi vysvětleno, jak na to a dávám první pokus. Ryba! Malá, ale je tam. Tu pouštíme. Elias zkouší tu udici na žraloky, jak jí přezdívám. Ale něco se pokazilo a vlasec se zamotal do naviáku. Tak máme jenom jednu. Večer parkujeme u mola na druhé straně fjordu a zkoušíme něco chytit tam. V hluboké vodě totiž skoro nic nebylo.
Elias zkouší, nic. Zkouším já. Ryba. A další. A další! Je to možný? Je to tak snadný. A pak to přišlo. Monsterfish. Má fakt sílu. Bojím se, že zlomím udici. Ale ta potvora je mazaná, utrhla háček. A takhle to pokračuje, chytneme velkou rybu, ale jelikož máme jenom malou udici, nemůžeme ji vytáhnout. Je zkrátka moc silná.
Se západem slunce se vracíme do přístavu. Bez háčků, zato se slušným úlovkem. Hlavně makrely. Je to naše večeře, snídaně a možná i oběd. Parádní odpočinkovej den a večeře v jednu ráno :)
Elias mě pořád vyhání na Lofoty. Prej tam musím. No tak dobře. Magnus mě tenkrát poslal na pobřeží, teď pojedu na ty Lofoty. Jenom doufám, že mě tam nikdo nebude posílat na Nordkap.
Velké díky Erikovi, Erice a Eliasovi. Na cestách poznáš spoustu zajímavých lidí...








pátek 12. srpna 2016

Věřím

Myslím, že bude nejlepší, když budu citovat zápis do  (týde)deníku před dvěma dny. Ať si každej udělá svůj obrázek.
Věřím, že ještě někdy spatřím jasné modré nebe se zářícím sluncem. Věřím, že mi ještě někdy uschnou boty. Věřím, že tam někde daleko na jihu existuje jistá země. Ten kousek světa se svými poli, vinicemi, loukami a lesy. Kde teď nejspíš vzduch voní obilím a nebo co nevidět začne. Věřím, že ještě existuje vlahý letní vánek, který tě pohladí po tváři. Věřím, že všechny kopce jdou zašlapat do země. Věřím v nezlomnost lidského ducha. Zkrátka věřím, neboť víra je mocná. Neboť krom těch třech špinavých a mokrých uzlíčků je víra to poslední co mi momentálně zbylo.
No... sedím, úplně hotovej, na lavičce a píšu výše uvedené. A říkám si, kdy tohle aprílový počasí skončí. Kdy skončí ty kopce? A v tom přijíždí Raluca a Andrey. Příjemná společnost člověka potěší. Všechno je tak jakoby růžovější. O pár kilometrů a přeháněk dál na mě kdosi něco volá. Spouštím svoji písničku o Druhé výpravě a z chlápka se najedou vyklube reportér. Jmenuje se Ole a rád by se mnou udělal rozhovor do rádia. A tak nahráváme rozhovor. Dostávám kontakt, užitečné informace a Ole mizí. Místo něj mi jde dělat společnost další chcanec. Je večer a je to tak rychlý, že jsem během pár vteřin durch. A tak se musím furt hýbat. Kdybych v tom začal stavět stan (kdybych měl dobrý místo), dřív by mi znecitlivěly prsty a postavil bych houby. Naštěstí je to asi jenom deset minut. Ale je to jako bych skočil do vody. Abych v tom nezmrzl, jedu asi ještě hodinku a většinu z toho stíhám usušit. Ne úplně, ale to neva.
Další den, když se přehrabuju v batohu, zastavuje auto a z něj vystoupí - no Ole! A první, co mi po podání pravice dává, je kyblík zmrzliny. Óóó :) a pak ještě další jídlo.
"No, v práci mi řekli, že musíš být naprosto šílenej a tak tě chtějí mít v televizi."
A tak až do pozdního odpoledne natáčíme reportáž. Já si jezdím jak chci a on mě natáčí. Večer přijíždím do města, kde Ole bydlí a tak jsem představen přítelkyni Berit, osprchován, nakrmen, napojen a uložen.
Ráno mě Berit vyprovází na spešl loď. Hurtigbåt. Je to vlastně autobus mezi ostrovy. Docela to sviští.
Ostrov Vega. Asi dvacet km napříč. Krásnej kousek pevniny. Minimální provoz, skvělý lidi, příroda a odpoledne ukázkový počasí. Chci tu strávit noc, ale pak se dozvídám, že zítra trajekt do Tjotty nepluje. Takže jsem nucen odjet už teď.
Na trajektu celou hodinu kecáme. Michal z Anglie, na motorce. A koho myslíš, že jsem potkal večer na silnici? No byl to Ole. Vracel se z cyklozávodu. Svět je malej. A skvělej!
Díky, Ole a Berit. Díky za všechno! Hlavně za tu spoustu jídla, nocleh, loď a taky za to pivo







sobota 6. srpna 2016

Snakker du norsk?

Poslední dobou jsem nějakej zesláblej. Asi to bude tou krajinou. Nějak moc se začíná podobat Vysočině. A to včetně kvality silnic. Horší jsou ale ty kopce. Moc prudký na vyšlapání. Takže nahoru to vytlačím, tam nasednu, ujedu kilometr, zase dolů ze sedla a znova tlačit. Tohle mě fakt ničí. Už takhle jedu několik dní.
Jednou si takhle sedím na autobusové zastávce, hledím do mapy a koušu suchej chleba (marmeládu jsem snědl hned před obchodem pár km nazpátek). Sedím tam víc než hodinu. Nohy jakoby nechtěly poslechnout. A to mám jenom sedm kilometrů. V tom přijíždí auto a mladá paní mi povídá. Norsky a, když jí dám najevo, že takhle to asi nepůjde, spouští po anglicku. "Dáte si polívku?"
"Cože?"
"Polívku, jídlo."
"Rád!"
"Bydlím tam nahoře, pojeďte za mnou."
Nahoře, to nezní dobře. A ta štěrková cesta tomu nepomáhá. Pár metrů se snažím o hrdinský čin, ale nakonec stejně tlačím. Ale doslova klušu. Jídlo!
Jsem tedy pozván na dvůr, kde dostávám polívku (něco na způsob zelňačky), pizzu, sušenky na cestu a lékořicový bonbon.
"Jsem Kine. Tohle je můj bratr Rune, má dcera Christina a jeho dvě děti. Linnea a Leon. Viděla jsem tě včera na Snapchatu. Kamarádka tě natočila někde poblíž."
Sedíme tam dobrý dvě hodiny a povídáme. Já se snažím vyzvídat o zdejším životě, oni zase o mé cestě. Taky řešíme trasu. No a pak mi to teda nedá a začnu zkoušet mluvit norsky. Přece jsem se to doma těch pár týdnů nedrtil pro srandu králíkům. Je to zábava, některý slovíčka jsou taková lahůdka, že si dokonale lámu jazyk. Ono v Norsku je totiž spousta nářečí a tak v tom mám za chvilku slušnej guláš. Odjíždím až po čtvrté hodině, ale je mi rázem tak fajn, že do večera vytočím tachometr na 55 km a radostně zjišťuju, že ze Skognu až do Steinkjeru vede cyklostezka a tudíž nemusím vymýšlet, jak objet E6ku.
Lidi se tu o mě fakt zajímají. A nejsou tak draví jako turisti na Islandu. Řidiči jsou naprosto skvělí. Ve Steinkjeru, na vrcholku solidního kopce, zastavuju a padám na lavičku. Pauza, jsem úplně vyšťavenej. Dojídám poslední syrový jídlo a čtu si tabuli o historii zdejší oblasti a prohlížím si hroby z počátku letopočtu.
Zastavuje další auto. Další mladá paní a zřejmě její dva synové. Hodně ji zajímá cesta. Dlouho tam vykládáme.
"Jo, my musíme takhle řídit, máme spoustu pravidel. Jinak nám vezmou řidičák. Na všechno máme pravidla."
"Jo, třeba na obchodování s alkoholem."
"Přesně. Je těžký něco sehnat, že?"
"To teda. A kolik to stojí! V Norsku musím abstinovat".
" :)"
"Chci se vyhnout E6ce, je tahle cesta použitelná?"
"Jo, ale to musíš zpátky. Tohle není ta silnice. Jenom 500 metrů zpátky a doleva."
Hezký, těch pět set metrů jsem se s jednokolkou hrabal do toho krpálu. Pěšky samozřejmě. Ale zase mi to hezky jede. Nevím proč, ale vždycky, když s někým takhle pohovořím, jako by mě to nějak nabilo.
Dochází mi plyn. Vlastně i jídlo. K tomu vyrážím až po poledni. A zase to nejede. A další defekt. Ptám se kde koupit plyn. Úsměvné.
"No, hmm, dneska je sobota, teď už bude nejspíš všude zavřeno. Zítra je neděle, to je zavřeno celej den."
Skvělý.
"Tohle by mohli mít na benzinách nebo ve smíšeném zboží. Budou to mít tady v tom městečku. Je to 40 km."
"To dneska nestihnu a zítra je zavřeno. Další možný místo?"
"Jo, Mosjøen, 250 km."
"No nádhera. A po E6ce, že?"
"Jo."
To je blbý. Abych se vyhl té silnici, chci jet po takové zapadlé mezi jezery. Ale potřebuju zásoby (je to štreka) a plyn. Ani jedno nemám. Naštěstí narážím na COOP. Otevřeno. Takže zásoby v cajku. V další vísce doplňuju na benzině vodu (gratis) .
"Nevíš kde seženu plyn?"
"Máme tu pár kartuší."
Napichovací. Potřebuju závit.
"Kde můžu koupit se závitem?"
"Záleží kam jedeš. Máš kolo?"
"Jedu na sever, mám jedokolku."
"Takže to ty jsi ten týpek ze Snapchatu?" a ukazuje mi video. Na tom videu je Tomáš, jak si to na své 36" hrne po norským asfaltu.
"Neuvěřitelný! To je neuvěřitelný! :D jo, to jsem já."
Načež přichází další týpek a oba spolu něco řeší. Za pět minut se vrací se závitovou kartuší.
"Na, to máš ode mě."
Týpek z pumpy mi vaří kafe "on the house" a všichni pak s jistou paní řešíme můj další postup, neboť tady v téhle oblasti je to trošku problém, když se člověk chce vyhnout jediné silnici, totiž E6.
"Chtěl jsem jet do Švédska a tady tudy."
"Ta cesta není dobrá ani pro auta."
Skvělý. Představa, že to budu sto kiláků tlačit mi stahuje půlky k sobě.
Nakonec společně vymyslíme kompromis. A tak teď mám všechno. Mám zásoby, mám palivo a mám informace. A jelikož mi dochází čas (měl jsem se už dávno začít vracet) , rozhodl jsem se pro delší, ale za to náročnější variantu ;)
Takže special thanks to:
Kine a Runemu za oběd, pokec a fajn odpoledne.
Rogerovi za tu kartuši.
Magnusovi za kafe a spoustu informací.
No a další člověk, jež přispěl do kasičky. Tomáš Jankůj. Přesně ten s tou koloběžkou. Ten, kterej si se mnou (tehdy s náma) prošel křestem na Vysočině.
Jdu spat. Zítra  brzo vstávám. Čeká mě víc než deset km po té silnici a rád bych to stihl do sedmé ranní.
E6


všechno se rozpadá

Zleva: Rune, malý Leon, Linnea, Christina a Kine

S Magnusem před StatOil benzinou