pondělí 17. dubna 2017

Mezinárodní výprava za strašidlem aneb jak jsem letos poprvé sedl na jednokolku

Mimo témata o vzniku vesmíru, černých dírách, gravitaci nebo třeba obkládání koupelen, probíráme na informačních schůzkách taky naše minulý a budoucí výpravy. Schůzuje se samozřejmě v hospodě a jelikož se občas stane, že má jeden z nás výpadek paměti, je nutný schůze opakovat.
A tak se stalo, že slovo dalo slovo, Hroch poslal pozdrav Kořínkáři, ten se v pátek posadil na BUS a vlak a moje maličkost mu posléze jela naproti. Protože měl s sebou Marek jednokolku, rozhodl jsem se, že pojedu na kole, abych ho na těch osmi kilometrech občasným nešlapáním sral stejně jako on mě na začátku Druhé výpravy. Jenomže jsem se na tom stroji cítil tak nejistě, že jsem radši zvolil svoji starou dobrou devětadvacítku...
Večer pak bylo nutný samozřejmě ten můj plán cesty patřičně probrat znova. Jinými slovy druhá noc v lihu, kde se opět řešilo na sto debilních témat, který bys fakt nevymyslel. No a protože si Marek moc dobře pamatoval ten večer po slavnostním zakončení Druhé výpravy, dobrovolně se zhostil role zodpovědnýho řidiče na následující ráno, aby tak unikl smršti panáků.
Teď je sobota a my frčíme směr Slavonice. Hroch si libuje, protože právě vyhrál bečku. To protože se s Čárou včera vsadili, že s náma Čára ráno pojede taky. Ale místo něj nám dveře otevřelo cosi, co ho možná zdaleka připomínalo, ale přísahám na zbytek svýho zbytkáče, že to prostě nebyl on.
Silnice se klikatí, stoupá a klesá. Teda údajně. Já ze zadní sedačky vidím jenom ten Hrochův klobouk (se kterým se jen tak mimochodem opičí po mně), kterej se pohupuje podle uklidňujících melodií od Fear factory. A cítím svoje namožený třísla a bolavej zadek z toho příšernýho sedla devětadvacítky...




Slavonice. Tady úkol těch dvou, totiž dostat nás sem, končí. A začíná řehole pro mě. Od dob (skoro)dobývání Šeráku jsem se docela zlepšil. Směr v zástavbě jsem netrefil jenom o jednu světovou stranu. Ani bych ty dva k uvědomění si vlastní chyby nepotřeboval. Za pár kilometrů bysme stejně došli do Rakouska. Jenomže ten Slovák se mi do toho hned začal štengrovat, že prej musíme tady tudy a tak a pak zas jinak. Tak jsem mu nechal těch pár minut slávy. Jakoby si už tak nešplhnul tím, že nás sem bez nehody dovezl. Stejně to ale podělal, páč ti bažanti by se na večerním menu fakt vyjímali. Stačilo jenom netočit volantem.
Čekáme na Hrocha. Prej ho volá příroda. Musí mít hlas jako zvon, protože máme pocit, že na ten záchod šel přibližně tak daleko, kolik jsem počítal na celej dnešek. Vrací se spokojenej jak malej Jarda a doslova pluje terénem. Až si začínáme říkat, kde byl a co tam vlastně dělal. Speciálně potom, co stejným směrem ještě před jeho příchodem zamířila jistá slečna s nějakým maníkem.
V lese už je to doopravdy moje parketa. Teda kdyby Marek nedržel náskok pár metrů. Později se naše formace ustálí na takové té šikmé řadě, kterou používají silničáři při pluhování dálnic. Protože s náma nechtěla jet Mánie, dostal jsem další funkci coby nápojový technik. To pitivo je ale docela těžký. Jenomže pláchnout a někde se s tím zašít nemůžu. Ti dva totiž nesou většinu jídla a tak bych zanedlouho bídně zahynul. Mají to holt vymyšlený. Ani nepotřebuju výhružky od Hrochovy ocelové kamarádky (který mě ale stejně neminuly), abych netrhal partu.





Míříme po stopách někdejšího loupežníka Grassela. V tý jeho sluji by se docela dobře spalo, ale my nocleh máme dneska jinde. Na lepším místě. Jdem totiž do Pfaffenschlagu. Středověké vesnice, kterou vypálili husiti a dodneška tam prej o půlnoci straší.
Je docela možný, že jediný strašidla tady budeme my tři, ale to se nedozvíme, když to nezkusíme. Je to perfekt místo na spaní. Těch pár lidí, co tu slídí, rychle odešlo a my tak můžem začít stavět tábor. Jenomže Hroch mě rád trápí a tak začíná vařit. Jsou to fakt muka, když to člověk musí čuchat a při tom nesmí ochutnat. A ten člověk to moc dobře ví. Ocelová kamarádka je sice mimo jeho dosah, ale furt má nůž a tak nechci kazit zatím čistej štít téhle akce. To protože se zatím ještě nikomu nic nestalo.

Ten člověk fakt musí být na každé fotce...


Ještě krok a večeřilo by se beze mne

Úkol nápojovýho technika plním na výbornou. Všechno je namíchaný a chladí se to v ledničce. Marek má taky svýho bobříka žhářství. Oheň hoří.
Hroch to ale posral, protože ten jeho bejvák odvál vítr. Ještě, že jsem šikovnej a patřičně jsem to vylepšil.



Večer přichází skupinka třech lidí, ze kterých se později vyklubou naši sousedi. Jirka, Eliška a Pepíno. A co by to bylo za sousedy, kdyby nepřišli na návštěvu? A co by to bylo za návštěvu bez pořádnýho pohoštění a nějaké té muziky? Těma klobáskama si mě fakt získali. Pepíno nám sice tvrdí, že je hroznej kytarista a dokonce vyhrožuje, že když ho budeme ještě dál chválit, tak že se vrátí a bude hrát dál, ale můj, respektive náš názor je ten, že to bylo v cajku. Hlavně ta poslední písnička měla šťávu. A Jirkovy historky z cest po zahraničí jakbysmet.

Zprava: Jirka, Eliška, Pepíno, já, coby technik zkoušení čepelí na měkký materiály, Kořínek


Těsně před půlnocí usínáme. Marek má vítr ze sýčka, kterej se ozývá z lesa. On totiž spí mezi stromy v tý svý hamace. Hroch se v noci budí s tím, že jsem na něho volal. Ale já jsem spal jak zabitej. Později jsem mu uprostřed noci přál dobrý ráno. No jak u blbečků na dvorečku.
Jakobych těch úkolů neměl už tak dost, padlo na mě vaření snídaně. Dělají mi to naschvál. Ale aspoň už mám právo ochutnávat. Jejich chyba.

Můj úžasnej a dechberoucí výklad o geologii nakonec nikoho nezajímal

Po prohlídnutí československýho předválečnýho opevnění zdárně dorážíme zpátky do Slavonic a ještě o chvilku později už stepujeme s Markem u nás před barákem. Že jsem charakter, tak ho doprovázím až před bránu. Na vlak už si na té jednokolce pojede pěkně sám.



neděle 9. dubna 2017

Jsem špatnej indián... a mistr prokrastinace

Fajn, tak jo. Už týdny si říkám, že bych měl zase něco vyplodit. A že jsem charakter, tak se vždycky stane, že něco začnu psát, ale než s tím skončím, dojde zase ke spáchání něčeho dalšího. A protože by bylo časově nemožný napsat jedno povídání ke každé akci, rozhodl jsem se to jenom tak naházet na jednu hromadu. Krom těch dvou titulů v nadpise jich mám ještě pár a jedím z nich je taky lenoch. Ale to už asi každej ví, takže končím tady s těma kecama a začínám se pomaloučku vracet pár týdnů nazpátek.

Že se jaro kvapem blíží, to už ví asi každej. Pro mě ze všech období to nejdůležitější, páč všechny moje výpravy začínají právě na jaře. Snad jenom jestli se někdy dostanu na jižní polokouli, budou začínat taky v zimě. No a protože nechci, abych po té zimě zas vyrážel jako koule sádla, snažím se víkendy trávit jinak než v hospodě. A tak se stalo, že jsem se za posledních pár týdnů v patřičné parádě prošel hned několikrát.
Konečně jsem se podíval na tu Velkou Javořinu. Horu, o které jsem kdysi snil, že ji zdolám na kole. To bylo ještě za časů, kdy jsem tvrdil, že je nemožný ujet víc než sto kilometrů. Jenže jsem se do Bílých Karpat s kolem nikdy nedostal. Bylo to prostě už moc daleko a kouzlo přesunů vlakem jsem tehdy tak nějak neuznával. Na jednokolce jsem ji během cesty kolem hranic jen těsně minul.
Nakonec jsem se na vrchol dostal pěšky. Šestnáctikilometrovým pochodem z Vrbovců. V plné polní a v tom těžkým cloumáku, kterej tou dobou vytrvale cloumal (nejen) celou Českou republikou. Za ty dva dny to bylo celkem 36 kilometrů a musím uznat, že ačkoliv jsem v minulosti naráz ušel daleko víc, tak s tou krosnou to není jenom tak. Zvlášť, když jsem doma nechal svoji všemocnou vycházkovou hůl, která tou dobou ještě nebyla hotová. Cestu zpestřoval led, kterej byl hlavně u vrcholu a dělal to zábavnější...


 
S Hrochem a jeho ocelovou kamarádkou jsme taky zase něco pochodili. Zjistil, že se tím dá dělat taky užitečná práce, než jenom vyhrožování ostatním účastníkům výletu rozsekáním na kousky v případě nějakýho nevhodnýho chování nebo nedej bože ztráty směru. A tak se stalo, že nás ten kus železa společně s Hrochovýma šikovnýma rukama dostal ven z pralesa šípkových keřů. Dokonce mu to šlo tak dobře, že si jeden ten trn zapíchl do ruky a ta mu hned natekla.









Účinkoval jsem jako host v talk show Kvůli čeho? v Klicperově divadle v Hradci - Králové, kde jsem zase využil pohostinnosti Pavly a Karla. Byla sranda. Aby taky ne, když jsem se před tím rozhovorem, kterej by snad jednou měl být na YouTube, regulérně ožral. To ta ochutnávka pivních speciálů. Naštěstí jsem šel na řadu až jako poslední a tak jsem stihl jakž takž vystřízlivět. Komplikoval mi to jenom nepříjemnej sušák. A pak taky ta jednokolka, kterou tam na mě společně s dalším pivem nachystali. Jak to celý dopadlo a jestli jsem to ve zdraví přežil se dozvíš tehdy, až to dají do éteru a nebo někde, kde bude čirou náhodou sedět i moje maličkost a bude to moct vyprávět.


Hroch našel parádní místo na stanování kousek od Křídlůvek. Já mu pomoh. A ten flek hned dostal svoje jméno. U křesadla. To protože jsem ho tam ztratil. To člověka fakt zamrzí. Ono se mnou projelo kus světa a kdesi u Dyje ho jednoduše někam dám a už ho nenajdu. Koupil jsem si nový. Taky s dřevěnou rukojetí. To aby se mi v lese dobře hledalo.
Byl jsem klasifikovanej jako špatnej indián, páč kouř chodil zásadně jenom za mnou. Hrochovi to přišlo srandovní. O to víc, když tam v tom dešti přikládal mokrý dřevo, který tak krásně štípe do očí, když hoří. Byl ale vytrestanej prvním letošním klíštětem.

Těžkej to život v lese - náš sushi bar

Spokojenej Hroch a polívka co batoh dal

Ten klobouk mi zašpinil schválně

Ukázal jsem se na Try One Weekendu. Ade mi pořád dluží ty těžký prachy, který jsem mu díky premiéře filmu z Druhé výpravy přihrál do kapsy, páč tam díky tomu přišlo hafo lidí. Ono to nejde napsat tak jako říct, takže ta předchozí věta je samozřejmě ze srandy. Přišlo tam totiž o dost víc lidí než jenom hafo... :)



Další den jsem se ukázal v Praze na Cyklofestu. Protože jsem si nemohl dovolit přetáhnout vymezenej čas, promazal jsem doma už asi třikrát promazaný fotky. Jenže jsem to zkrátil moc a tak jsem to měl za hodinku a kousek sfouknutý. Počítal jsem, že bude pár dotazů u kterých se bude dát rozpovídat, ale nikdo nic. Tak jsem chtěl pustit aspoň kousek toho videa, ale počítač mi začal stávkovat. No prostě to nějak nedopadlo.
Musím poděkovat Andulce za ubytování. Nejenom ten výrok se sockama si budu pamatovat ještě hodně dlouho :)


S Hrochem jsme se zase vydali na ten čupr flek U křesadla a oficiálně ho pokřitli. Samozřejmě mým pivem. Hned na začátku si skoro uřízl prst. To aby nemusel nic dělat. Takže za sebou máme zdárnej kurz první pomoci.
Z původně nevinně vyhlížející stanovačky se vyklubala nejdřív ožíračka, pak přežíračka a pak taky noční návštěva hospody ve Valtrovicích. Došli jsme dvě hodiny po zavíračce, takže tam ještě pár lidí bylo. Ven jsme se dostali v šest ráno. A dopoledne jsme tam preventivně zašli zas. Ale to jsem se ještě nezmínil o dalších dvou hospodách v pátek, ještě jedné v neděli a ochutnávce tekutých hrušek u Besta. Holt nejde myslet na všechno a taky... jak by to tady vypadalo, kdybych psal furt jenom o pití. Oni si totiž lidi myslí, že tady furt jenom chlastáme. To samozřejmě není pravda. Člověk občas potřebuje taky jest nebo se třeba vyspat.


No a KONEČNĚ jsem do světa vypustil video z Druhé výpravy. Materiálu bylo kupodivu hodně a nejvíc času zabralo to všechno prohlídnout a vytřídit.





To by asi tak byl ve zkratce uplynulej měsíc a půl. Jinak mám zase roupy a rád bych někam na delší dobu vyrazil. Na jednokolce to určitě nebude. Gertruda je totiž zaparkovaná v dílně a čeká, až se nad ní někdo slituje a jednoho dne ji třeba dá dohromady. Zbylý dvě jednokolky se baví chytáním prachu na sedla.

pondělí 13. února 2017

Vandr bez Hrocha

Já vím, já vím. Další mikropříspěvek, kterej ani trochu nesouvisí s jednokolkama. Ono jich bude v budoucnu asi přibývat, páč se k nim neplánuju hned tak vrátit. Je to škoda, protože ten blog byl (a ještě je) hlavně o nich. To taky vím. Ale co ještě vím, tak to, že u nich nechci zůstat napořád. Ovšem netvrdím ani to, že rovnou takhle z fleku končím. Prozatím bych to nazval takovou přestávkou na dobu neurčitou...


Vzhledem k tomu, že bych na jaře rád zase spáchal nějakej ten výjezd ven, provádím v posledních dnech jisté přípravy. Ono se to jaro totiž nezadržitelně blíží a času už moc nezbývá. Oproti loňsku už však netrénuju v hospodě. To protože takovej trénink jenom vysává peněženku a zvětšuje panděro.
A tak se stalo, že jsem se vypravil k našim slovenským bratiom. Tentokrát bez Hrocha, za to s Markem. Taková narychlo domluvená výprava, do které jsem se vlastně tak nějak vetřel. To když jsem seděl v Brně s Markem u piva a zpříjemňoval si tak čekání na vlak.
Pochodili jsme pár kopců kousek od Skalice a noci trávili na chatě. Snad krom toho větru na Peckové nedošlo na žádný dramatičnosti, takže nemá cenu psát sáhodlouhý text. Teda až na pár uklouznutí na ledu a můj destruktivní nájezd do regálu v obchodě. Jenom musím poděkovat Markovi a jeho rodičům za ty spousty jídla, pití a taky za nocleh.
A kdyby někdo náhodou někdy našel na internetu fauna s dřevěnou nohou a igelitkama plnýma zeleniny od Tesca, tak na tom nesu částečnou vinu.

Studený pivo u horkých kamen vždycky potěší

Hrajem do zblbnutí

Kocháme se

Obdivujem

Vaříme

Šmírujeme ptáky


Mrzneme

Koštujeme

Abych se furt jenom někde neflákal, spojil jsem příjemné s užitečným. Ze Slovenska jsem zamířil rovnou do Frýdku popovídat lidem o Druhé výpravě. Přednáška sice neměla takovej úspěch jako ta v Hradci, ale i tak to bylo fajn. Přetáhl jsem jenom o čtyřicet minut...
No a to by to nebyla návštěva Ostravska bez navštívení Tomáše se Standou. Dík za další přychýlení na noc. V Křídlůvkách pak budeme muset zajít na pivo. Aspoň na dvě.A s tím červnem držím pěsti.

Kafe u Toma


pondělí 6. února 2017

Jak jel Tomáš do Hradce

Už ani nevím, kde to pořádně bylo. Možná někde v Litvě, či dokonce ještě ve Finsku. A nebo snad ještě dřív? Netuším. Každopádně, jistá Míša dala kontakt na mě jistýmu Martinovi, kterej zase napsal mojí maličkosti, zda bych nemohl říct pár slov o Druhé výpravě (o jejímž zdárným konci jsem si tehdy mohl nechat maximálně tak věštit z ruky) na festivalu Cyklocestování, který ten Martin pořádá. Musím se přiznat, že to bylo poprvé, kdy jsem tenhle typ korespondence vyřizoval ve stanu. Slíbil jsem, že jestli na Slovensku nezapadnu v závějích, tak určitě přijedu.
No a v sobotu jsem se tam fakt dostavil. Cestou mi sice ujel jeden vlak a ve městě mi nevyšlo ubytování, ale vzhledem k tomu, že se lidem moc nechtělo přestat tleskat ani poté, co jsem o třicet minut přetáhl vyměřenej čas, soudím, že to nebylo špatný. Bylo to super, páč mě od spaní pod mostem zachránili Karel s Pavlou, za což jim musím ještě jednou poděkovat.
Pro ty, kteří o tom nevěděli a nebo to bylo moc daleko, mám dobrou zprávu. Tuhle neděli bude to stejný ve Frýdku - Místku. Víc info na cyklocestovani.cz
Taky mi vyšel další rozhovor.

Tož OstravAci! Budu se těšit! :)


neděle 29. ledna 2017

Druhej vandr s Hrochem aneb zkouška novýho spacáku

Bylo nebylo, vypravili se Hroch s Tomšusem do temných a zapomenutých lesů Vysočiny. To proto, že doma v hospodě, jakožto i u pana Jana, to už znají. A tak, aby zbytečně nenasávali a nadýchali se trochy toho čerstvého lesního vzduchu, sebrali necelý dva litry červeného, kus žvance, pár dalších drobností a v sobotu ráno se, za Hrochova neutuchajícího bafání, z rodné vísky vytratili.
To kopyto Tomšus si hned na začátku roztrhlo kalhoty v rozkroku. Bylo to v zájmu týmu, protože se tak stalo při určování azimutu pomocí té předražené levné čínské napodobeniny buzoly originální.
Následně se obě dvě kuriózní postavičky, za dialogů, jejichž téma doufejme brzy zmizí v propadlišti dějin, vydaly na strastiplnou cestu.
Bojovali se sněhem, mrazy a Hroch taky s jeho neposlušnou nohou. Zásoby jídla jim brzo skoro došly. Dodnes nikdo neví, kdo za to vlastně mohl. Snad nějaký duch lesa.
Z rozhledny, jejich cíle, nespatřili lautr nic. Ještě, že se objevila skupinka veselých lidí. A tak se jedlo, pilo a radovalo. I muzika byla.
Oba dva připití násoskové se pak i s výsluškou vydali zpět k rudému oři, jenž je do této pustiny dovezl. Cesta však byla daleká a v hotelu Lev je nikdo nechtěl přichýlit na noc.
Nezbylo jim tedy nic jiného, než-li noc strávit venku. Po dalším hodování ulehli do svých spacáků, usnuli a nadobro zmrzli. A jestli je nic nesežralo, nebo je nějaká zbloudilá duše nenašla, leží tam dodnes...
To jenom vypadá, že nevím na čem stojím

Z ubytování sešlo


žralok na stromě

Mařenka

Na Mařence

Pod Mařenkou

Tomšus, Luďa, Oksana, Alex, Zuzka a Hroch

Moje nepatentovaná patentní trouba



Abych měl něco proti případným rýpalům, že jsem ten článeček excelentně odfláknul (to protože dramatických chvilek bylo žalostně málo a tak nemám z čeho čerpat inspiraci), přikládám ještě krátký video. To jsem samozřejmě odfláknul ještě víc :)