Festival cyklospecialit

Byla sváteční sobota a krásné počasí. Byl by hřích se nikam nepodívat. Už pár neděl jsem byl s Petrem (Přibližovadla.cz) domluvený, že se ukážu na Festivalu cyklospecialit. Tak jsem tedy jel.

Z časových důvodů jsem cestu tam absolvoval vlakem. Akce se konala u Janova hradu poblíž Lednice. Vlak mi jel kolem půl dvanácté a na nádraží je to osm kilometrů. Hned na začátku jsem nabral zpoždění a musel jsem přiložit pod kotel. I tak jsem měl obavy, že to nakonec nestihnu. Těch osm kilometrů jsem stihl za půl hodiny po hnusné kulaté asfaltce a jako na potvoru jedno auto za druhým.
Když jsem dojel na stanici, vlak už byl slyšet. Stihl jsem to opravdu za pět dvanáct. Paní ve vlaku se na mě podezíravě dívala a ptala se "To je jako kolo, jo?". Ne, to je jednokolka ;) Ve vlaku bylo neobvykle hodně lidí a taky dost teplo. Po hodině a něco jsem stanul v nádherném Lednicko-valtickém areálu. Čekala mě cesta z Valtic k Janovu hradu. Nechtěl jsem jet po silnici a tak jsem to střihl cyklostezkou.
Už na prvních pěti kilometrech jsem potkal snad sto lidí. Bylo mi jasné, že dneska to bude nářez :)

Všude chumly cyklistů, pěších a sem tam i koňáci. Potkal jsem dokonce i pár na dvojkole. Asi vám nemusím žíkat, že při každém míjení těchto skupin bylo slyšet "mazec, super, blázen", atd. To už je běžná rutina :)
Občas jsem zastavil a spustil přednášku o jednokolkách a plánované cestě, rozdával vizitky a nechal lidi vyzkoušet si toto skvělé přibližovadlo. A dneska nebyla o dobrovolníky nouze.

V jednu chvíli pánovi pomáhalo tolik lidí, že jednokolka nešla ani vidět

Sunul jsem si to dál směrem do Lednice. Cyklistický provoz byl značný. Už jsem neříkal nic jiného, než "Ahoj" a "Ne, řídítka fakt nepotřebuju".

Lednice byla doslova přecpaná cyklisty, kteří vysedávali na terasách před restauracemi. Rád s jednokolkou dělám rozruch. A tady se to opravdu povedlo. Tohle mě baví! Za tohle se vyplatí po zbytek cesty trpět :)
Naneštěstí jsem v Lednici odbočil na špatnou stranu, což jsem si uvědomil asi po čtyřech kilometrech. Nabral jsem tedy ještě větší zpoždění. Původně jsem měl na festival dorazit něco po jedné hodině, ale skrz vykecávání a bloudění jsem se tam dostal až o půl třetí. Prošvihl jsem tedy závod Bromptonů.
Po zmateném domlouvání pěs telefon jsem se konečně setkal s Petrem.

Zdroj

Šel jsem se podívat na vyhlášení vítěze nejlepšího kostýmu. Vyhrála slečna s kostýmem akvabely.

Lepší fotku bohužel nemám

Zaparkoval jsem jednokolku na trávník, chvíli jsem se nedíval a už u ní byl chuml lidí a fotili se s ní. Začalo hromadné zkoušení. Doborovlníci byli samozřejmě posilněni burčákem, který byl k prodeji na každém rohu. Ač nerad, raději jsem si nedával. Čekala mě ještě dlouhá cesta.

Petr mi poté věnoval hydrauliku od Magury, coby vůbec první sponzorský dar, rozloučili jsme se a já jsem se vydal na cestu domů. Ještě jednou díky.

Opět jsem se vydal do Lednice. Tentokrát na oběd. Když jsem přijížděl před restauraci, ohlídla se po mě skupinka turistů mluvících anlgicky. Okamžitě tasili foťáky a mobily. Už jsem ale byl z jednokolky dole a tak na mě volali "Again, again!" Jsem těžkej neangličtinář, ale z dob hraní flashovek ve školních počítačových učebnách se mi vybavilo "Play again". No jasně, chtěli, abych zase naskočil! :) Tak jsem zapózoval a oni pořád něco šprechtili. Rozuměl jsem jim velký kulový...
Hned za Lednicí jsem to pálil po této skvělé pěšince.

Občas jsem míjel cyklisty. Vyhýbání nebylo snadné, ale většinou ani nebylo potřeba, páč jak spatřili jednokolku, uhýbali sami.
U stánku s burčákem stála početnější skupina cyklistů. Neodolal jsem a zastavil se. Zbytek už byla klasika. Dal jsem si burčák a díval se na marné pokusy lidí osedlat jednokolku. Nezapoměl jsem na vizitky, kterých mi rychle ubývalo. Nemám zkrácenou sedlovku a tak je devětadvacítka prakticky pro každého moc vysoká... Ale byla sranda :)

Přišla ke mě slečna s foťákem a spustila anglicky, zda bch jí taky nedal vizitku. Samozřejmě. Pak říkala něco ve smyslu, že je to super a tak a nakonec jsem se dozvěděl, že je až z daleké Kolumbie.
Přišlo na řadu focení. Svojí zrcadlovkou fotila každý můj pohyb na jednokolce. Škoda, že tam se mnou nebyl nějaký flatař. Ten by nabídl víc podnětů k focení. Bylo to perfektní! Děkuji.
Neujel jsem ani kilometr a už jsem stál u další skupinky lidí, kterí lenošili u rybníka a popíjeli burčák. Dostal jsem vzorek červeného a... a dál už to znáte, ne?

Vjížděl jsem do Sedlece. Byla tam spousta lidí a folková skupina hrála Smoke on the water. Zajímavé :) Ale to byla jen taková raritka. Poté už hráli tradiční písničky. V tom jsem od jednoho stolu slyšel "Hezky! Votoč to o 180 stupňů!" Provedl jsem a sklidil potlesk. No co vám budu povídat, prostě paráda! U stánku jsem si dal vinný mošt.
Bylo šest hodin a já jsem se ještě ani pořádně nevymotal ze Sedlece, odkud je to domů skoro padesát kilometrů.
Už jsem cítil první známky únavy a tak mě napadlo, že bych mohl z Mikulova jet vlakem. Na ten bych ale musel hodinu a půl čekat. Rozhodl jsem se to tedy odřídit až domů.
Sluníčko už zapadalo za obzor a citelně se ochladilo.

Oblíkl jsem si teplé prádlo, nasadil světla, zapnul mp3jku a mohlo se jet dál. Podzimní západy slunce patří k těm nejkrásnějším...

Teď jsem měl možnost pořádně vyzkoušet novou čelovku. Už asi týden mám doma model Fenix HP11. Na plný výkon dosvítí 150 metrů. Bič na řidiče, kteří jezdí proti cyklistům s dálkovými světly :) Pokud chcete na cestu vidět a né jenom být viděni, vřele doporučuji.
Cesta pomalu ubíhala a na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Při přestávkách jsem sundával sluchátka a poslouchal chvílemi až děsivé ticho. Teď už jsem, až na jednu skupinku, nepotkával nikoho. Byl jsem sám uprostřed polí. Předemnou černo, za mnou černo. Nemůžu si pomoct, ale ta noc mi přišla nějakým způsobem magická. Dokonce jsem viděl padat meteorit. Byla to jasně žlutá kulička s "ocáskem", podobná té, kterou jsme viděli tehdá se Zbyňkem. A ne, nebyl jsem opilý ;)

 
Musela být pěkná kosa. Ještě, že jsem si vzal návleky na kolena, jinak bych si je ten den asi odrovnal. I přes ně jsem totiž cítil pronikavý chlad. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že vidím jinovatku, ale to se mi určitě jen zdálo.
V Jevišovce jsem se díval na odjezd posledního vlaku. Byl to ten, na který bych musel v Mikulově čekat. Čili poslední šance na odvoz byla pryč. Ale zcela úmyslně.

Občas na mě z polí a lesů zíraly páry světýlek. Zvědavé oči srn, kun, zajíců a koček. Jednou mi doslova přímo před nosem přeletěl netopýr. Pěkně jsem se lekl.
Obloha zářila hvězdami. Blížil jsem se do Hevlína. U odpočívadla mezi stromy kolem mě pořád něco pobíhalo. Dojedl jsem svačinu a vydal se na posledních 11 kilometrů.
Přestávky už byly častější a taky mi docházela voda. Měl jsem už asi jen deci a půl. Kapičku... Ale domů už to nebylo daleko, takže smrt žízní nehrozila :)
Na pětikilometrovém úseku silnice I. třídy jsem potkal jen dvě auta. Někdy bych se rád dožil chvíle, nepotkám žádné, ale to bych asi musel jet mnohem později.
Domů jsem dorazil celý umorousaný ve 23:15 s 92 kilometry na kontě. Kdyby nebylo tak pozdě a naši mi nevolali, kde že to pořád jsem, zaokrouhlil bych to na stovku. Ale i tak je to si myslím slušný výkon.
Parádní sobota to byla!