Jel jsem po známé trase s tím, že po čase odbočím a budu dál prozkoumávat zapomenuté cestičky podél břehů Dyje v okolí Hevlína. Ještě je na polňačkách bahýnko, ale už to neklouzalo tolik co včera. A pořád jsou taky kaluže, čímž bylo o zábavu postaráno.
Po staré kamenité signálce jsem to docela hnal a dost mě to bavilo. V Hevlíně jsem pak na odpočívadle po vzoru Fantomase nechal vizitku a přejel na druhý břeh Dyje, kde signálka pokračovala v poněkud rozbitější verzi (ještě že tak :)
Jen tak jsem se poflakoval, užíval si večerního vzdoušku a těšil se na překvapení, která mi nová trasa přichystá. Je to zvláštní. Člověk může jezdit pořád to samé, ale nikdy to není stejné. To ale nebyl dnešní případ. Čekala mě změna. V lesíku jsem odbočil na blátivou cestičku a už to jelo. Kaluže, bláto, hromady sutě a spadené stromy. Paráda :)
 |
| Tady zrovna uhlazená pasáž... |
Někdy se sem musím vypravit na kole. To bude žůžo. Na chvilku vylezlo sluníčko a mně bylo moc fajn, ikdyž jsem to místy musel tlačit.
 |
| Jedno ze slepých ramen Dyje |
Pokračoval jsem po zapadlé cestičce a sledoval pozvolný západ slunce. Míjel jsem šneka, který vypadal jakoby se chtěl postavit "na zadní". Jenže než jsem se k němu vrátil a nastartoval foťák, lezl dál a vypadal už jen jako šnek, který neohroženě pokračuje ve své výpravě. Popřál jsem mu šťastnou cestu, vyhoupl se zpět do sedla a vyrazil za zapadajícím sluncem.
Po chvilce jsem dojel ke skvělé cestě plné kaluží a ještě k tomu byla mírně z kopečka. Tak jsem to rozvalil a voda jen stříkala. Já vím, jak malej kluk. Ale když mně to tak baví! :)
Sešeřilo se, cvrčci začali cvrdlikat a já jsem si rozsvítil světla. Zatím nebyla moc potřeba, jen jsem chtěl mít jistotu, že mě případný maniak na čtyřkolce či jiném smaradlavém vehiklu spatří včas. I tak je to hazard. V zimě jel za bílého dne jeden takovej chytrák na čtyřkolce proti mně na cestě sotva pro jedno auto a ani nezpomalil. Naopak ještě přidal. Asi si chtěl něco dokázat, vocas jeden... A motorkáři jsou to stejný, ba někdy i horší.
Naštěstí se nic podobného neopakovalo. V dáli sice svítilo nějaké auto, ale za chvíli bylo pryč. Lidi se často ptají, zda se nebojím jezdit ve tmě sám a ještě k tomu "mimo civilizaci". Jediné, čeho jsem se kdy při těchto situacích obával, byli právě lidé. Srnka před váma uteče, divočáka jsem tu jakživ nespatřil a stromy vám hlavu neutrhnou. Ale u lidí nikdy nevíte, na koho můžete narazit a jak se dotyčný zachová.
Setmělo se. Najel jsem zpět na bývalou signálku plnou kamenů. Už jsem tu psal, že stávající čelovka je na jednokolce ve tmě celkem na prd, když se jede po tmavém a nerovném povrchu. Nedokážu rozeznat, zda je předemnou dolina, či hrb. Někdy nedokážu rozeznat, jestli tam vůbec něco je. Kdyby bylo světlo níž (např. na vidlici) a dopadalo na zem pod menším úhlem, vrhaly by všechny překážky stín, ale tuto variantu jsem zkoušel a rychle zavrhl, protože to svítí pořád přímo, což je při zatáčení na draka a taky to při nasedání oslňuje. Poohlídnu se po výkonnější čelovce, která snad tento problém vyřeší.
Do cesty se mi něco zapletlo, asi kámen, a já jsem doslova letěl vzduchem, protože jsem na to vůbec nebyl připravený a neodpružil jsem. Ozvalo se sprosté slůvko, ale jinak vcelku nic hrozného :)
Kilometry ubíhaly a na mně přicházela únava. Dnešní program byl celkem nabitý, není se čemu divit. Měl jsem docela hlad, páč jsem si s sebou vzal jen dvě jablka. Nepočítal jsem, že pojedu tak dlouho. Poslední pasáž po zarostlé polňačce jsem odchocil, páč tam jsem prakticky neměl šanci projet bez úhony. Ale taky proto, že jsem se prostě chtěl projít za chladného večera. Spadlo hodně rosy, měl jsem na kost promočená chodidla. Ale to ticho, no paráda...
Domů jsem dorazil kolem deváté s dalším z krásných výletů na kontě.
Po projíždění kaluží byste vzadu na jednokolce těžko našli původní odstín laku. Je totálně zaliskaná :) A takhle dopadly kalhoty.
Najel jsem 47 kilometrů. Výletům zdar a dobrou noc ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat