úterý 25. listopadu 2014

Den dvanáctý aneb „Kde mám ku**a tu mapu?!”


Středa, 14. května
Už od sedmi od rána běhám po pokoji a balím si věci. Včera jsem cestou do hospody uviděl obchod s potravinami a tak se chystám na velký nákup, páč si snídani musím dneska obstarat sám. Něco málo před devátou vyjíždím s už nachystanými dlouhými klikami. Je chladno. Poprvé tedy vytahuji i mikinu a jedu navlečený jak na pól. Hned na začátku dnešní etapy mě čeká docela dlouhý kopec, takže se v tom všem docela hezky peču, ale sundávat vrstvy nechci, protože zase fouká vítr a nerad bych, aby se z toho později vyklubala nějaká nepříjemnost v podobě nachlazení. Kopec je řádný a i přes vydatnou snídani mě nějak opouštějí síly a jsem nucen jít pěšky. Jako by mi totálně ztěžkly nohy a nemohl jsem je rozhýbat. Kopu do sebe půlku dnešního přídělu chia semínek v naději, že se to časem zlepší.


Kousek za hraničním přechodem se to začíná lámat. Štrachal jsem se nahoru skoro hodinu. Teď můžu zase chvíli jet.
Je to tu zvláštní. Připadám si, jako bych byl na konci světa, ale je tu všechno, co bych čekal kdekoliv jinde. Vesnice, silnice, zastávky, pole, no prostě všechno. Ale něco je tu jinak. Nevím co, ale něco rozhodně ano. A líbí se mi to.
Na kládách, srovnaných podél cesty, si dávám přestávku a tlačím sušenky. Sedím si tu sám, kolem jen louka. Slyším krávy. Otočím se a... ve vzdálenosti asi dvaceti metrů je jich najednou celé stádo.
„Kde se tu tak rychle vzaly?”
Mašírují přímo za "vedoucí" krávou, která valí přes louku přímo sem. Nechci je vylekat na poslední chvíli a tak dávám vědět o své přítomnosti. Prostě a jednoduše si stoupnu, abych byl vidět. Vedoucí kráva na fleku brzdí, div nenadělá rýhy do trávy a zírá. Najednou si uvědomuji, že všechny ty stovky párů očí hledí na jediný bod v širém okolí. Tím bodem je moje maličkost a řeknu vám, že to není moc příjemný pocit. Chvíle ticha, kdy jakoby všichni čekáme, co z toho vyleze. Krávy se jen opatrně protahují okolo na cestu a mizí za zatáčkou. I stádo velkých zvířat se dokáže nepozorovaně přkrást...
Vezu se pěkně z kopečka a u Zemské brány na mě čeká cedule, která ohlašuje další pomyslný zářez na pažbu. Je tu krásně. Dole pod mostem šumí Divoká Orlice, kolem skály a takový ten příjemný vlhký vzduch. Na chvíli zastavuji, abych si to tu prohlídl.



Za Zemskou bránou cesta střídavě stoupá a klesá. Pěkná silnice a minimální provoz. Ale nohy mě furt nějak nechtějí poslouchat. Plazím se sotva dvanáctkou. Možná je to tím počasím. A nebo už toho mám dost, kdo ví.
Zastavuji a z báglu vytahuji kus žvance. Dávám vědět o své aktuální poloze Tomášovi, který by mě měl odpoledne doprovodit do Náchoda.


Přijíždím do Bartošovic v Orlických horách. Na louce sedí dvě slečny a každá na plátno maluje krajinku. Ve vesnici jsou další a za vesnicí další a další dvojice a všechny tyto mladé umělkyně malují jak o život. Kdo ví, třeba jsem byl nevědomky zvěčněn štětcem a barvou :) Holky čučí jak vyorané myši, což mi dodává trochu té šťávy, neboť mám radost, že se mi dnes povedlo zas někoho přistihnout s udiveným výrazem.
Pořád si to šinu po celkem slušné silnici s celkem slušně malým provozem a většinou pořád celkem slušně do kopce. Ranní sluníčko vystřídaly mraky.


Z Orlického Záhoří je to do kopce pro změnu nonstop. Zpočátku jen mírně, ale později se sklon mění tak, že nejsem schopný ani se dlouhými klikami jet dál. Kopec není zas tak prudký, že by se nedal vyjet, ale nejsem stroj, abych dokázal makat naplno tady půl hodiny nebo kolik, než se dostanu nahoru. Jdu tedy pěšky. Kopec se zdá být nekonečný. Je dlouhý, dlouhatánský.... U občasných parkovacích míst se vždycky pokouším nasednout a chvíli jet. Pár set metrů, víc to nejde.


Skoro nahoře
Dostávám se kousek pod vrchol Šerlich. Je tu ukazatel "Masarykova chata". O té mi povídali kluci nohejbalisti. Prý tam můžu přespat a když řeknu „Co v práci, dobré?”, budou tam hned vědět, odkud jedu :) Nicméně mi to tu kilometrově moc nevychází a tak pokračuji dál. Dnešní zastávka je až v Náchodě.
Konečně jedu z kopce. Abych trochu rozproudil krev, řadím na rychlejší režim. To to sviští! Kopec nahoru byl táhlý, ale teď jedu z poměrně prudkého kopečku okořeněného serpentiny. Levá, pravá, levá! No boží :) Brzda dostává pěkně zabrat. Nechc ani pomyslet, co by se stalo, kdyby teď selhala. Veškerou práci totiž momentálně odvádí ona. No to by byl rachot...
Deštné v Orlických horách. V parku na lavičce si dopřávám další sváču a prohlížím si mapu. Do Náchoda je to ještě kus. Likviduji zbytek dnešní dávky chia semínek.
A zase do kopce. Je to fuška. Po příjezdu na křižovatku se chci podívat do mapy, když...
„Kde mám tu mapu?”
Šmátrám po kapsách a mapa nikde.
„No kurnik kde je?!”
Přemýšlím a přemýšlím a pak mi to dojde.
„Nechal jsem ji v tom parku na lavičce! Do psí prdele měl jsem tam svazek map na další dva dny!”
Vracet se mi nechce, když už jsem se vykodrcal na ten kopec. Volám Tomášovi. Trasu si tak nějak pamatuju, ale ne úplně podrobně. Do cíle bych nejspíš trefil, ale nevím, zda bychom se setkali. Návádí mě tedy do vesnice Nový Hrádek. Tam už bychom se prý měli setkat.
Zapínám GPSku a jedu podle ní do Sedloňova. Během cesty si nadávám do vocasů a přemýšlím, jak to zítra udělám.



Za Sedloňovem se rozhoduji pro další svačinovou přestávku. A co na mě nejukne při rozepnutí batohu? Mapa! Neztratil jsem ji, nýbrž založil na místo, kde neměla být. Na jednu stranu jsem rád, že ji mám, na druhou si zase nadávám do vocasů, že jsem se do toho batohu měl podívat hned.
Volám tedy Tomášovi, že jse všechno v cajku a že už se řítím do Olešnice v Orlických horách.
Oproti ránu a dopoledni se teď jede naprosto fantasticky. Uháním co mi nohy stačí.
Perfektní silnice a prakticky pořád z kopečka podél Olešenky. V tom do protivky jede jakýsi cyklista...

To je von! V barvách Primátora :)
V krátkém triku a v kraťáscích. A já tu jedu navlečený v mikině a větrovce. Ale co už, do konce zbývá pár kilometrů, to už nemá cenu sundávat. Míříme do Pekla. Na chvíli se zase měním na drbnu toho nejtěžšího kalibru. Ale jen na chvíli. Po odbočení na cyklostezku se totiž mění povrch. Respektive ten zůstává stejný - asfalt, ale je to taková kulatá, na stranách hodně rozbitá cesta. No kroutím se jak had, abych z mašiny nespadl.
Tomáš chvíli přebírá roli kameramana a fotografa a zanedlouho jsme v Pekle.

Primátor. Za chvíli si jednoho dáme.
Z Pekla už vede krásná cyklostezka přímo do města. Hemží se to tu sportovci. Bruslaři a bruslařky, cyklisti a cyklistky, běžcy a běžkyně... prostě město, které žjie sportem.
Míjíme pivovar a hledáme nějaké místo, kde bych mohl složit hlavu. Podle mapy je něco hned naproti pivovaru. Mají ale obsazeno. Od pána ale dostáváme tip na dalšího pána, který taky ubytuje a je jen pár domů odtud. Hledáme, hledáme a nakonec nacházíme. Pán přichází rovnou z hospody a už má zřejmě hladinku. Ale to mu nebrání v tom, aby mě ubytoval za skvělých 250 korun. No super :)
Hned naproti přes ulici je restaurace, kde se po krátkém rozchodu opět setkáváme.
Pokec nad půllitrem Primátora (no dobře tak víc než jedním) a horou špaget. No není nad to se před spaním pořádně napráskat.


Dík za doprovod Tome!

5 komentářů:

  1. já chci taky do pekla :-D aspoň ses tam pořádně zahřál, což? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, záleží do jakého. Pokud to toho stejného co je na obrázku, pak se stačí jen přesunout do určité lokality. Pokud do toho pod zemí, myslím, že člověk tvého ražení se tam nikdy nepodívá ;)
      Teplá večeře, příjemná obsluha, zajímavá diskuse a pár piv... To člověku udělá dobře :)

      Vymazat
    2. Každý půjde do pekla, nikdo není bez poskvrny (a je velmi milé, že si o mě myslíš tak pěkné věci :)), ale každý má to své, co ho na nějaký čas dolů stáhne :) A já to beru jako další zkušenost mé duše, tak proč ne... Musím vidět pozitivno i v tom, co je vysloveně vrchol negativna :-D

      Vymazat
    3. No tak přece tady takhle veřejně nebudu vypisovat, jaká doopravdy jsi, ne? :DD
      Někdo zase říká, že jenom ze dna se člověk dokáže pořádně odrazit...

      Vymazat
    4. Jen to napiš! Ať všichni ví, jaká jsem.... hodná :-D :-D :-D

      A třeba v tom ten smysl pekla je :)

      Vymazat