čtvrtek 11. prosince 2014

Den čtrnáctý aneb leháro a skorovýšlap na Sněžku

Pátek 16. května
Budím se o sedmé. Už se z toho stala taková rutina. Ani budík už nařizovat nemusím.
V osm scházím dolů k baru. Je tam pro mě nachystaná snídaně. Během doplňování kalorií, toho v poslední době tak akutně nedostatkového zboží, zjišťuji situaci o dnešním počasí a taky trochu surfuji po internetech, páč mi pan a paní provozovatelé penzionu zapůjčili notebook. Samozřejmě že první navštívená stránka je tento blog. To abych zkontrolovoal, zda to Zbyňa nefláká a taky se podíval, kolik že to mám za sebou kilometrů. Je to neuvěřitelné, jsem skoro v půlce. Na mapě to vypadá jako strašlivá dálka, ale naživo mi to tak daleko nepřišlo. V okamžiku, kdy zjistím vše potřebné, počítač odkládám, páč kdybych se pustil do vyřizování pošty, asi bych se odtud jen tak nedostal.
Po snídani vedeme živou diskusi, neboť jsem na pochybách, zda se mám vůbec pokoušet vyjít na tu Sněžku. Odpoledne má přijít déšť a tvrdit, že teď je tam přívětivé počasí, bych si taky netroufal. Navíc vzhledem ke gramaření jsem si ani nevzal dlouhé kalhoty. A jít tam v chráničích.. no to bych byl exot na nekonečno v závorce na druhou. Během omrkávání blogu jsem si ale nemohl nevšimnout Zbyňkovy poznámky „Tom sice tvrdí, že zítra nikam nepůjde, ale stejně se tam vypraví.”. Je tedy rozhodnuto. Jde se nahoru! Balím si jen pár věcí, pláštěnku, trochu jídla a vodu. Je fajn mít zase jednou lehký batoh.
Hned naproti penzionu začíná turistická stezka. Venku pěkně fouká vítr a i přes sluneční svit není nijak teplo. Na mikinu tedy přidávám ještě větrovku, na chodidla dávám teplé ponožky od oveček a na kolena termonávleky. Nikdy jsem nebyl na pěší turistiku, ale moc se na tu dnešní výpravu těším. Ani jedno šlápntí do pedálu. Super.
Cestička zpočátku vede docela strmě a lesem, ale později se dostávám na louku mezi domy, kde už stoupání není tak velké. Ušel jsem možná dva kilometry a už teď je tu hezký výhled.


Vybíhá na mě nějaký pes. Paní ze snad tisícikilometrové vzdálenosti volá ať se ho nebojím. Však já se ho taky nebojím. Ale je to celkem solidní psisko a dotyčná by ho mohla mít trochu blíž u těla. Vítr nabývá na síle. Zvlášť venku z lesa je to dost cítit. Ty kraťásky člověka moc nezahřejí. A neprofukavé taky nejsou :)
Míjím bandu silničářů, kteří na mě koukají, jak na E.T. mimozemšťana. Jednokolku ale nemám, takže důvodem bude asi můj výšlap v tomto počasí. Přidávám do kroku a mizím mezi stromy.
Cesta jde pořád pěkně do kopce. A ještě pořád se pohybuji po asfaltové značené cyklostezce. No tahat se tady s jednokolkou, to by mě mohlo. A na kole by to byla taky pekelná zabíračka.
Všude to syčí a sviští, stromy se ohýbají a je čím dál chladněji. Už i tady mezi stromy jde cítit jak fouká.
„Jestli takhle fouká tady dole v lese, jak asi bude fučet tam nahoře, kde není ani větvička?”
U rozcestníku nakonec volím trasu pro návrat, neboť mi v mém sporém oděvu začíná být zima a mám obavy ze slibovaného odpoledního deště.


Dolů se jde o poznání lépe. Musím uznat, že pěší turistika má něco do sebe. Má tak nějak blíž k přírodě. A za celou dobu jsem nepotkal jediné auto :) No výjimku tvořili akorát ti silničáři...
Asi v půlce potkávám skupinku asi 20ti polských turistů. Obtěžkaných krosnami a ťukajících o zem trekovými holemi. Vepředu usmívající se slečny a vzadu skoro až nemohoucí páni, kteří se ptají, jak daleko ještě. Ti si ještě dají. Jenom než vyjdou tam kam já, tak to ude makačka. Mne už totiž začínají bolet nohy i z chůze z kopce. Co potom musejí zažívat oni :) Je to holt krpál.
Kolem jedenácté otevírám dveře od pokoje a jsem rozhodnutý, že zbytek dne budu lenošit. Sotva jsem došel, začalo venku lít jako z konve. Myslím, že líp už to dopadnout nemohlo.
Večer se stavuji k baru na další pivko(a), večeři a další pokec. I na tu televizi jsem se trochu podíval. Jenom jednokolku jsem neviděl. Ani na vteřinu...
Ale zítra to zase začne. Další objevování. Další ukrajování metrů...

Žádné komentáře:

Okomentovat