Po včerejším polehávání a popíjení se dnes budím ve skvělé náladě a odpočatější, než kdy předtím. Předpověď sice straší s deštěm a prakticky celou noc taky pršelo, ale teď počasí vypadá celkem stabilně. Je sice zataženo a ne zrovna moc teplo, ale neprší. Po vydatné snídani nakládám věci na jednokolku a jsem připraven vyrazit.
Abych mohl pokračovat směrem na severozápad, musím se kousek vrátit. Taky se mi nechce překonávat Krkonoše. To by asi bylo nad mé síly. Vracím se tedy do Svobody nad Úpou a odbočuji na Černý důl.
Silnice je uzavřena. Je ale sobota a tak v domnění, že silničáři a spol. o víkendech nedělají, ignoruji zákazy a jedu dál. Nic jiného mi ani nezbývá. Objížděl bych to totiž celý den. Je to do kopce, ale ne moc. Jízda mě baví čím dál víc. Nevím čím to je, ale je to prostě tak. S úsměvem od ucha k uchu zdolávám ten kopeček metr po metru. Občas musím přejet rozblácený výkop. Tahají tu nějaké trubky a tak vždycky rozkopou silnici, položí potrubí a zasypou. Některé přejezdy jsou celkem zajímavé.
V tom mi jede naproti chlápek na kole. Ptám se, zda to projedu. Prý ano, ale není si jistý, jestli na jednokolce.
Kopec se láme a jízda je o dost zábavnější. Potkávám skupinu pěších turistů, kteří jen kroutí hlavou. Jak jinak taky :) Přejezdy rozkopaných částí silnice by byly o to zábavnější, kdybych nemusel pořád myslet na náklad, který vezu. Vlastně ani ne tak na obsah, jako spíš na tu tašku, kterou mám na jednokolce přidělanou. Terén jí moc nesvědčí a při větším drncání má pořád tendenci blokovat kolo. A to bych byl nerad, kdyby se kolo zase zaseklo a já letěl držkou přímo do toho marastu od bagrů. A tak jedu hezky v klídku.
A nejadneou šok. Dělníci! V sobotu bych to fakt nečekal. Ale stejně jen stojí a čučí. Jeden u bagru, druhý v bagru a kolem nich totálně zablácená silnice. Nános je tak silný, že to raději přecházím pěšky.
„Na tom se dá taky jezdit?”
„Jo. Vy děláte i v sobotu?”
„Někdo to oddřít musí...”
Z Černého Dolu už vede sólo cyklostezka. Panuje naprosto skvělé počasí. Tedy zdůrazňuji, že pro moji maličkost. Vrcholy okolních kopců jsou zahaleny v mlze, čerstvý vzduch a jemný vánek. Dobře se v tom jede.
Ovšem tohle netrvá moc dlouho. Chvíli poté, co do kamery říkám, jak jsem nadšený a jak mě to dneska baví, začíná kapat. Asi o půl hodiny později už prší.
Zkouším na sebe dát pláštěnku, ale jízda v ní je o hubu a tak ji zase balím a jedu jen v mikině a větrovce. Ze zkušenosti vím, že tento způsob oblékání člověka sice neochrání před vodou, ale zato vám není zima když jste mokří. Chce to mít to správné oblečení a případně tělo schopné vzdorovat chladu. Zatím je to ještě v pohodě. Mikina do sebe stíhá vcucávat vodu. Tohle byla asi jediná věc, kterou jsem doma nevyzkoušel. Věnoval jsem tolik pozornosti přístřešku, že jsem si nevyzkoušel jízdu v pláštěnce typu pončo.
Vrchlabí jen tak prolítnu a to dokonce bez bloudění. Najíždím ale na asfalt a to je problém. Nejde totiž ani tak o vodu, která na člověka padá shora, ale o tu, kterou na jezdce vyhazuje kolo. Tedy tu odspoda. A jelikož mám na sobě jen lehké bavlněné bermudy (s nápisem Amon Amarth, to je důležité :), je to prakticky hned cítit a je to hodně nepříjemné. Takže momentálně jsou kaluže moji úhlavní nepřátelé a snažím se jim vyhýbat. To je ale trochu problém. Trochu víc...
Hned za Vrchlabím jsem nucen jet po hodně frekventované silnici a tak jsem sprchován i vodou od okolních aut. Říká se tomu tuším aquaplaning. Je to hnus. Po této silnici bych podle plánu měl jet až kousek za Jilemnici, ale volím náhradní plán. Je to nebezpečné a taky dost o nervy. Odbočuji na Horní Brannou a do Jilemnice jedu po vedlejších silnicích.
Déšť je rozmanitý. Někdy neprší skoro vůbec, jindy padají doslova provazy. Aby se neopakovala situace z Beskyd, kdy jsem byl ráno rád, že můžu chodit, oblíkám si na návleky na kolena. Jsou sice hned nacucané vodou, ale termomateriály mají tu skvělou vlastnost, že hřejí i mokré. Nezbývá mi než to dneska prostě nějak překousnout a jet dál. Je ale fajn, že už nefouká vítr.
V jakési vesničce mě právě potkává jeden z největších přívalů a zrovna jedu do kopce. Všechna ta voda se hrne dolů. Po silnici se doslova prohánějí vlny. A jednokolkaři vědí, že čím rychleji jede člověk do kopce, tím menší sílu musí vynaložit. U "nákladních" jednokolek toto platí dvojnásob. A tak jak jsem se pořád snažil udržet spodní partie v suchu a teple, přišlo všechno během třech minut vniveč, neboť na kopci můžu kalhoty ždímat.
Mnozí by se ptali, proč jsem nešel pěšky. Protože jsem zrovna projížděl mezi lidmi a nebyl jsem zvědavý na jejich posměšné poznámky, kteých jsem byl svědkem o pár vesnic nazpátek.
Mikina už je teď nacucaná jak houba. Je to nepříjemný pocit. Zažil jsem to už mnohokrát na kole. Když si to teď tak vybavím, na kole jsem nikdy pláštěnku nepoužil, ba dokonce jsem ji ani neměl. Jeden den v Alpách nám 60 z celkových 120 km pršelo. A fakt hustě. Ke konci už je člověku všechno jedno, ale když pak večer ulehnete do postele, je vám najednou moc dobře. To teď ale není moje situace. Začínám toho mít plné zuby. Voda úplně všude. Úplně...
Aby toho nebylo málo, narážím na tuhle cyklostezku. Je teprve ve výstavbě a nebudu nikomu zazlívat její stav, ale momentálně mě to doopravdy sere, neboť mám pocit, že jsem obětí nějakého spiknutí. Nedá se po tom jezdit. Musím tlačit.
Ani chodit se po tom moc dobře nedá. Jednokolka se pořád zasekává o kameny a v kopci si pěkně máknu, abych ji tam dostal. V tuhle chvíli si přeji, aby tahle zpropadená část cesty skončila. Ať už můžu aspoň nasednout a jet, nebo takhle se nikam nedostanu.
V lesíku, téměř na vrcholu kopce, nacházím odbočku v podobě krásné a úzké asfaltové cesty. Je mi jedno kam vede, nehodlám se dál plahočit po té hromadě kamení. Jedu po vrstevnici po té hezké cestě a říkám si, jak jsem s tím vším vypekl. Déšť jakoby neexistoval.
Když v tom se asfalt mění na hlínu. Ta je samozřejmě nasátá vodou a tak se do ní okamžitě bořím. Zase pěšky. A jelikož jsem v tomto ohledu strašně paličatý, nehodlám se vracet nazpátek. Z polňačky se za chvíli stává už jen louka, uprostřed které stojí maník s jednokolkou a hledí doleva doprava a neví co, kde a kam. Boty jsem měl doteď relativně suché. Ale mokrá tráva se postarala o to, aby na nich nezůstala jediná nitka bez vláhy.
Zapínám GPSku. Chvíli to trvá, ale nakonec zjišťuji polohu. Tohle je snad poprvé, co mi selhal i vnitřní kompas. Byl jsem přesvědčený, že postupuji na sever, ale šel jsem na západ. Silnice by měla být za kopcem, který se nezdá moc prudký a ani moc vysoký, ale zdání klame. V tomto případě klame těžce.
Výstup je nekonečný. Při každém kroku cítím, jak mi v botech čvachtá voda, z rukávů a z nosu mi padají kapky. Ale musím jít dál. Jinak to nejde.
Když už jsem konečně nahoře, silnici pořád nevidím. Je o něco dál než jen ten kousek. Už přemýšlím i o tom, že to tady zabalím a vyspím se v lesíku. Nechce se mi pokračovat. Ale pořád se přemlouvám.
„Ještě další kilometr. Ještě jeden.”
Dostávám se na kamenitou polňačku. Nasedám a jedu. Místy musím projíždět obrovskými kalužemi a kameny na dně mi vždycky dělají nepříjemné zpestření. Chvílemi je to dost nebezpečné. A náhle vidím, že se blížím k nějakým zemědělským budovám.
„Civilizace!”
Kousek od nich stojí skupinka lidí s pláštěnkami a deštníky. Jsou to turisté s průvodkyní.
„Zdravím, nevíte kde se tady dá sehnat ubytování?”
„Kdybych neměla plno, ubytovala bych vás já.”
„Hmm, to mi moc nepomůže. O ničem jiném nevíte?”
„Tady v okolí o ničem bohužel nevím, ale zkuste to ve Vysokém nad Jizerou. Je to trochu dál, ale měli by tam mít volno.”
Děkuju. Myslíte, že mě vemou, když vypadám takhle?”
„Jo. Vůbec nejste mokrej :D”
Už to není o fyzické výdrži. Jde o to, co snese hlava. Snažím se maximálně soustředit na cestu. Ještě pár metrů a pak dalších pár. Nezdá se to, ale tenhle způsob uvažovaní dost pomáhá. Zvlášť když člověk nemůže zrychlit jako na kole.
Konečně přijíždím do cíle. Zvoním u prvního penzionu, který uvidím. Vychází pán. Ani ho zpočátku nepouštím ke slovu.
„Dobrý den, já se moc omlouvám za to, že vypadám tak jak vypadám, ale nemáte volný pokoj?”
„No máme.”
„A ubytujete mě?”
„No, ubytujeme, no.”
Jdeme nahoru po schodech a při každém šlápnutí se ozývá čvachtání z mých bot.
„Tady máte klíč, běžte se ubytovat a usušit, pak dolů doneste doklady a sepíšeme to. Já se jdu dívat na nájezdy.”
Všechny ta hadry musí dolů. Je to boj, všechno jakoby se na mě přilepilo. Za chvíli to v pokoji vypadá jako v nějaké sušárně. I topení mi pustili. Neotestovaný batoh obstál na výbornou. Veškerý jeho obsah zůstal suchý. A je neskutečně fajn, když na sebe můžu hodit suché triko i kalhoty. Jenom ty boty asi do rána neuschnou. U paní na recepci si vysomruji pantofle, vyřizuji ubytovací formality (takové bíle gumové) a už si to hrnu dolů do restaurace na večeři. Připadám si hrozně trapně. Restaurace je nacpaná lidmi. Jedno pivo, dvě, pak veliká porce jídla a šup na kutě.
Večer si ještě pro jistotu mažu klouby mastičkou made by Libsha a za pár minut už spím.
Tohle byl zatím nejhorší den. Ale i tak jsem zvládl ujet 59 km, na což jsem patřičně hrdý. Jen doufám, že takových dnů nebude moc. Jednokolkař Tomáš mi zítra se svou 29" bude dělat doprovod. Už se těším :)
Žádné komentáře:
Okomentovat