Co tedy nového v současném dění? V týdnu se občas povozím na devětadvacítce někde po lesní cestě nebo mezi poli. Většinou jen krátké rychlé výjezdy bez báglu a do 20 km. O víkendech pak proháním šestatřicítku. Posledně to bylo tuším 114 km s třetinovou bagaží na obou nosičích. Zdokonaluji techniku odrazu při nasedání. Zjistil jsem totiž, že samotná hrubá síla nestačí. Vlastně ani není moc potřeba. Důležitá je technika. Je to celkem věda, páč s nákladem to člověk hned po nasedutí jen tak lehce nevyrovná a případné poposkočení pro zlepšení stability vůbec nepřipadá v úvahu. Je potřeba ten odraz provést perfektně. Aby člověk hned po vyhoupnutí se nahoru byl stranově rovně a přitom nakloněný dopředu. Ale ne moc, jen tak akorát na rozjezd. A odhadnout tohle všechno při různých sklonech cesty, neustálých jarních větrných poryvech a silničním provozu není jednoduché. Asi jen dvakrát se mi to povedlo napoprvé. Většinou se rozjedu do třech pokusů, ale někdy, hlavně při prvním rozjezdu dne, nejsem schopný ani na dvacátý pokus uspět. To už jsem pak řádně unavený (z toho vyskakování) a musím si dát cvhíli pauzu. Poslední náklad vážil 10 kilo. Jezdil jsem s tím jen tak cvičně po vesnici. Rozbombardované kvůli výstavbě kanalizace. Oproti předchozím verzím je tento způsob upevnění nákladu o dost stabilnější a náklad není tak objemný. Na druhou stranu mi spacák vzadu trochu zavazí při nasedání. Budu to asi muset nějak přežít.
Jinak od doby, co vlastním zelenou mrchu, se s ní blížím už ke 2 000 km, třicítku v hodině jsem ještě nepřekonal a d'brake už si hezky sedl a nezlobí. Pravděpodobně do té doby, než budu nucen sundat kolo. Zlepšuji techniku zdolávání kopců. Zjistil jsem, že ikdyž člověk ztratí v kopci rychlost, není ještě vše ztraceno. Dá se to zase rozvalit. Je to ale pořád o hecování se a ukusování metrů k vrcholu. A skvělé kardio :)
Co se výbavy týče, udělal jsem seznam, který se skrývá v sekci Výstroj. Fajfkou jsou označeny ty položky, které už mám vyřešené. Zatím je to taková pracovní verze.
Tolik k věcem současným.
Zpátky k výpravě. Čekají mě jedny z nejhorších cest a taky se budu pěkně dlouho motat v lese. Omlouvám se předem za sprostá slova, ale prý tu mám popisovat co se událo...
Středa, 28. května
Vyspal jsem se do růžova. Včerejší ochutnávka piv (zapomněl jsem s v minulém článku zmínit) mě ukolébala jako nemluvně. Ovšem po roztažení závěsu mě čeká nemilé překvapení. Venku prší. A nevypadá to, že by chtělo hned přestat. Každý den holt není posvícení a myslím, že jsem měl doposud na počasí celkem štěstí. Mohlo takto pršet klidně už od začátku.
Dole během snídaně řeším s personálem předpověď a jsem obeznámen s místními cestami i kopci.
„Má pršet celý den a noc. Ani zítra by to nemělo přestat. Ale to už budete zase jinde, tak třeba budete mít štěstí. Jinak na té vaší trase jsou asi ty nejhorší silnice v okolí. A řekl bych, že s tím ty kopce stejně nedáte.”
„Hmmm, alespoň, že ta snídaně je dobrá. Já nedávám spoustu kopců, nejsem Rambo...”
Po snídani se vydáváme pro jednokolku, kterou jsme včera zaparkovali do stodoly. Je tam, živá a zdravá. A na tu dnešní morkou etapu se těší asi stejně tak jako já. Na pláštěnku zatím kašlu, páč deštík polevuje a na pár minut dokonce i mizí. Ještě ukázat styl nasedání a hostinec mi mizí z dohledu.
Největším problémem jsou ruce. Jednou prostě musím máchat ve vzduchu, abych vyrovnával. Jedu totiž moc pomalu na to, abych se mohl držet oběma. Takže mi nezbývá nic jiného než prostrčit obě ruce ven z ponča. Nakonec se mi daří schovat před deštěm i batoh a vlastně i náklad na jednokolce. Spacáku je to jedno, ten je v lodním vaku, ale brašna už tak moc voděodolná není. Podle výrobce sice ano a má dokonce i svou vlastní pláštěnku, ale tato už toho má hodně za sebou a tak do ní místy teče. Mám v ní mapy a byl bych nerad, kdyby se z nich stala papírová břečka (což se nakonec s částí map stejně stalo). Po nějaké době zápasení s vlastním oblečením a oblíkáním návleků na kolena se opět vydávám na cestu.
Asfalt se mezi tím pokryl souvislou vrstvou vody, takže musím jet ještě pomaleji, abych se uchránil před sprchou zespodu. Už dvakrát se mi to povedlo a nebyla to hezká záležitost. Fakt mě to nebaví.
V Lesné na mě někdo volá.
„Ty pičo, viděls ho?! Héj! Pojď sém vole!”
Zjišťuji, že dotyčný volá z obchodu s potravinami. Jídlo!
Již tradičně pouštím tu svou písničku a zmiňuji se i o natáčení reportáže do televize, načež se spouští debata.
Odebírám se vedle do obchodu a nakupuji všechno možné. Kolik batoh unese. Po nákupu jdu zpátky „na chodbu” za těmi týpky, kteří zvědavě zkoumají můj stroj. Tlačím banány, zapíjím to Magnesiou a poslouchám celkem zajímavé historky.
„Jo jó, taky jsem byl v televizi. To když jsem šel do lapáku...”
Dlouho se nezdržuji, páč hoši začínají kořalkovat. Snadno se v těchto věcech nechám strhnout davem a většinou neumím kontrolovat množství, takže volím taktiku ústupu. Ikdyž... možná by mi bylo líp nalitýmu někde v Jednotě než zmoklýmu uprostřed lesů. Neexistuje, skoro nic jsem neujel, šlapat se bude!
Mizím mezi stromy. Najednou je mi o moc líp, neboť mám batoh až po okraj plný jídla a pití. Dneska už klidně nemusím potkat ani domeček. Ale je mi jasné, že se večer zase budu srabácky pídit po ubytování. Tak trochu se za to teď stydím. Ale co už.
Najednou, na úzké silničce, tam, kde bych to nikdy nečekal, stojí kolona aut. Deru se dopředu a vidím nakládání dřeva na kamion. Nikdy předtím jsem to neviděl a tak stojím, z pusy mi leze pára a dívám se, jak to tomu maníkovi jde. Je to fofr. Během chvilinky má naskládáno, složí stabilizační nohy a může se jet dál.
Silnice se za chvíli mění na lesní cestu. A pořád nahoru. Už mi to leze krkem. Na prvním odpočívadle se stříškou zastavuji a pouštím se do zásob. Povidlovo - tvarohový koláč. Rovnou dva :)
Většinu kopce jdu pěšky. Tohle se prostě nedá. V botech už mám tolik vody, že ji při chůzi slyším. Na příští cestu si musím vzít alespoň návleky na boty. Na toto jsem úplně zapomněl.
Tak trochu se začínám ztrácet ve značení. Je tu nějak moc cyklostezek. Pořád si lezou do cesty a některé ani nemám v mapě. Takže u každé křižovatky musím slézt, mrknout do mapy, kterou pak díky absenci některých stezek půl hodiny studuji, nabrat (pravděpodobně) správný směr a pokračovat dál. Je to neskutečně vysilující. Hlavně z psychického hlediska. Alespoň že tu není mobilní signál, nebo bych se asi zbláznil úplně.
Toto je jedna z mála chvílí, kdy se mi v hlavě honí nějaké myšlenky mimo plánování a jídlo. A musím říct, že jsem rád, že těchto nebylo moc. Být takto sám se sebou celou cestu, nevím nevím...
Úplně nejlepší je, když zjistím, že jedu špatně až tehdy, vyškrábu-li se na nějaký krpál. To mě dostává skoro až do kolen. Přichází křižovatka, která tu vůbec neměla být. Rozcestník s turistickými stezkami a v pozadí nějaká chata. „Sakra, kde to jsem?!”
Vytahuji foťák a zapínám GPS. Celou věčnost hledá signál. Když už se na mapě konečně objeví tečka, je mi to k ničemu, protože zobrazuje tak ohromné množství cest, že jsem z toho úplně jelen. Nakonec volím zoufalou taktiku držet se pěší stezky, kterou na mapě mám a která více méně vede stejným směrem, kterým chci jet já. Brodím se v lese mokrým jehličím, míjím rybníčky a nějaký zbytek zřejmě včelínu, který vypadá jako současné doupě nějakých pochybných existencí. Nechci zjišťovat, jestli je někdo doma a tak raději pokračuji dál. Ať už to vede kamkoliv.
 |
| Doleva nebo doprava? |
„No, počkat, tohle jsem někde viděl. No jasně, že jsem to viděl! Tady už jsem byl!”
Po třech hodinách se dostávám na stejné místo, jen z jiné strany.
„Jak je to možný?! Jak je to kurva možný?!!!”
Tři hodiny moknutí, nervování se u mapy a tlačení stroje do kopců a pro co? Pro nic! Ach jo, takové šoky... Mám chuť se na to vykašlat, rozdělat střechu a pro dnešek to zabalit, jen kdyby nepršelo. Alespoň si můžu přečíst co je napsáno vedle toho kříže. Je to německy. Přesně si to už nepamatuji, ale stálo tam něco jako:
Na věčnou památku těm, kteří padli a také těm, kteří byli na konci II. světové války vyhnáni ze své vlasti.
Můj problém rázem není nic. Vůbec nic. Jen zrnko písku v obrovské poušti. Teda teď spíš asi kapka v moři. Takovýchto památníků potkávám spousty. Prakicky celé pohraničí je jimi poseto. Nevím, nežil jsem v té době a tak nemám tušení jak to doopravdy bylo před, během a po válce. V učebnicích dějepisu není nic jisté. Co je ale jisté na sto procent je to, že to vždycky odnesou hlavně obyčejní lidé...
Nedá se nic dělat, musím zase od začátku. To mám teda radost. Snažím se najít na mapě. No a daří se. Konečně vím, kde přesně jsem. Celou dobu jsem jel prakticky naslepo a nevšiml si toho. Dodnes nevím, jak se mi povedlo se takto zamotat a asi to navždy zůstane záhadou. Na druhou stranu to byl takový miniúnik před světem. Tam opravdu nebyl nikdo jiný než já. Kdo by tam taky co pohledával v dešti a zimě. Stačilo jen na začátku celého toho chuchvalce stezek odbočit a bylo by. Jenže odbočovací značka tu prostě chybí. Je tu až tzv. ujišťovací a ta z křižovatky nejde vidět. Neuvěřitelné co dokáže chybějící kousek nabarveného plechu v kombinaci s mým skvělým orientačním smyslem způsobit za nepříjemnosti.
Les pomalu ustupuje, déšť to ještě nevzdává a na obzoru se objevují domy. Mířím do známého Rozvadova a doufám, že se mi tu podaří ubytovat v nějakém normálním čistě ubytovacím zařízení. Mají ale plno a v těch růžových domech s billboardy s novými zaměstnankyněmi se raději neptám.
Pokračuji tedy dál. Začíná se pomalu šeřit a já, jakožto dement nejvyššího kalibru, jsem si zase zapomněl koupit ty blbý baterky do té blbé blikačky. Takže nemůžu jet ve tmě, nebyo by mě ještě něco smetlo. Do Diany je to kus, ale po příjezdu začínám tušit, že ani tady neuspěju. Je tu jen pár domečků a velký kostel.
Jedu tedy dál směrem na Novou Ves, kde by měl být hotel. Podle mých výpočtů bych tam měl dorazit ještě před setměním. Ale je to celkem oklikou a tak mě uprostřed cesty napadá skvělá věc. Použiju zkratku přes les, budu tam dřív a nebudu se otravovat s auty. Zní to až příliš dobře.
Zpočátku je to takový horší asfalt, později lepší lesní cesta a ještě později šutry a blato. Z kopce to jede samo, nahoru jdu pěšky a dřu se jak mezek. Během toho procházím pod vysokonapěťovým vedením a dráty zlověstně hučí až z toho mám strach. Jako elektrotechnik jsem obeznámen, co udělá s lidským tělem 400 kilovoltové vedení. Ale to by se muselo stát nevím co, abych dostal pecku.
Nevím jestli jsem tak mokrý od potu nebo od deště. Ale jsem jak nasáklá houba.
Míjím oboru s vysokou zvěří. A pak.... asfalt! A cedule Nová Ves.
Hotel tu skutečně je a tak se jdu hned zeptat na ubytování. Jeden takovej správnej týpek mi schovává jednokolku do komory, dostávám klíč a jdu se ubytovat. Tedy nejdřív musím najít vchod. Jsem tak trochu zmatený, páč ho prostě nenacházím.
„Musíš jít z druhé strany.” říká ten týpek.
Když už konečně zabouchnu dveře od mého pokoje, připadá mi, že je to za mnou. Ale není. Po chodbě a v okolních pokojích je spousta lidí a dělají nehorázný bordel. Děcka křičí a lítají sem a tam no prostě hrůza. Jednou se mi dokonce někdo snaží dostat do pokoje. Naštěstí jsem toto předvídal a zamknul jsem se. Ale myslím, že i tak bych mohl být se svými dvěma metry a zlověstnými světýlky v očích, způsobených dnešními událostmi, v klidu. Parchanti jední mrňaví...
Dávám si sprchu a po zjištění, že tu nemají ručník (za ty prachy bych tu měl mít i osobní služku), jsem nucen použít místo něj mikinu. K večeři zbytek ze zásob. Ještě rozložit všechny mokré věci - moc toho není, jen boty, rukavice, bunda a ponožky. A vlastně teď ještě ta mikina. A jde se na kutě.
Žádné komentáře:
Okomentovat