Sedím u prostřenýho stolu a hledím do kouřícího talíře. Je na něm řízek s bramborama z naší zahrady. Vedle talíře je miska s okurkovo-rajčatovým salátem. Beru příbor, ukrojím kus řízku a začnu to všechno hltat. Ale co to? Chutná to jako syrová špageta. To si Tomáš takhle leží ve stanu v horském sedle, kam se ráno po šestnáctikilometrovém pochodu ve vichru dostal a kde ho zastihl déšť a kde si řekl, že na to sere, že ten stan postaví tady a teď. Rozehřál prokřehlé tělo ve spacáku, suší věci a jelikož spánkem strávil posledních deset hodin a usnout už prostě nedokáže, tak aby zbytečně neujídal ze zásob, křoupe tvrdý špagety a namáhá mozkový závity v představách. Jeho nejlepší kamarádkou se stala ta plynová kartuše, kterou musel pár měst nazpátek koupit a za kterou vysolil 4 kila, na níž je spousta nápisů ve spoustě jazycích. Je to jeho nejlepší čtivo. Ach, rád by si četl ty krásný výklady letní krajiny z Hordubala, nebo tu pestrou staročeštinu z Proti všem a nebo o té arktické odysee Gleba Travina, k němuž tento člověk, ve stanu ležící a o kolečko míň mající, tolik vzhlíží. Ale holt není elektrika. Nezbývá mu tedy nic jinýho, než tu ležet dál a čekat, až se počasí zlepší.
Patnáct dnů. Za patnáct dnů budu na palubě číslo pět. Tam je lodní restaurace a tam mám zaplacený ještě dva obědy. Pak se odeberu do své vězeňské cely v podpalubí, kde na mě bude čekat batoh plnej zásob a šest faerských půlpiv, který koupím v tax-free obchodě. A následující dva dny a dvě noci z toho kutlochu vylezu jenom na záchod a do sprchovýho kouta. Budu ujídat dobroty, popíjet pivko a číst si. A až ten koráb dopluje zpátky na sever Jutského poloostrova a já z něj společně s jednokolkou a zbylými přeživšími dobrodruhy vylezu ven, bude krásný letní den a všechno bude fajn.
Martin Kříž. Tento člověk se mě rozhodl podpořit a já mu posílám své díky. Páč to je to jediný, co teď můžu udělat...
