"No do prkenný ohrady! Jak je možný, aby se během pěti sekund pětkrát změnil směr větru? A ještě v nárazech? To tady mají furt? V tom se nedá... co to kruci... zase déšť? No fakt! Rychle do lesa a stavět stan!"
Otevírám lodní vak, vytahuju stan a... pozdě, už to začalo. Jak zmoklá slepice. Převlíknout, uvařit, lehnout.
Otevírám lodní vak, vytahuju stan a... pozdě, už to začalo. Jak zmoklá slepice. Převlíknout, uvařit, lehnout.
Z Älvsbynu je ta cesta nějaká rušná. Kamiony sváží dřevo. Borovice, mám rád tu vůni borovic. Mapa říká, že budu muset přes město. Je to jenom o něco větší tečka než ostatní, ale cítím v tom nějakou kulišárnu.
"Hlavně se drž té silnice. Neodbočuj. Co?! T-křižovatka? Kudy?"
GPSka ve foťáku to zachraňuje. Buď pochválen Nikone! Ty prachy za to stály :) za necelý dvě hodiny jsem venku. Nemám rád města. Ne, fakt nemám.
Ovšem jako odměna je mi seslána zásuvka. Zase si ukradnu trochu té švédské elektriky... Ale ne, byla to past a já se do ní lapil. Sedím tam a myslím si, jakej jsem koumák, že uprostřed lesa dokážu najít zásuvku a on se zatím tiše plíží za mými zády. Čeká na ten správný okamžik a pak... zaduní hrom. Velkej mrak, jakoby se mi smál "Ty seš ale vůůůl!".
Běžím do lesa a začínám stavět stan. " Dej mi pět minut, prosím! Nechci mít zas mokrý hadry, teď jsem to dosušil. Pět minut!". Ale to ne, déšť je tu. Spěchám a tak se mi při rozbalování tropika dělá na poutacích šňůrách suk.
"No do psí prdele! Teď ne!"
V takových situacích je nejlepší se uklidnit a v klidu to rozvázat. Jedno že ti teče do bot. A tak si tam s tím hraju, když... blesk! A sekundu po něm hrom. Pecka jak, no jako hrom. A další. "Řááách!" Soustřeď se v tom na nějakej uzel.
Po dešti rozdělávám oheň. Vypadá to, jako kdyby tu vojáci položili kouřovou clonu, ale mně je zima a chci se usušit. Tablet je nabitej a tak si můžu zas po čase zahrát hru. V ní má člověk za úkol přežít. Ti lidi tam mají hlad, je jim zima a mají věčný nedostatek. Nevím proč, ale baví mě je pozorovat :)
Hliněná cesta. Po včerejšku tak měkká, že je to fakt rodeo. Nic tu ale nejezdí. Po třinácti km dokonce ani já. Musím šetřit pravý rameno. Od Německa s ním mám problémy. Blbý německý cyklostezky... Cedule hlásí, že další civilizaci uvidím za 51 km. To jsou dva dny chůze. Skvělý. Jdu ale jenom půl dne, pak už je to jetelný.
A je tu most mezi zeměmi. Prvního září se ocitám vr Finsku. Jelikož o něm vlastně vůbec nic nevím, úkoluju bráchu, ať mi zjistí měnu a kurz. Prej mají finský marky, 4,5 našich korun. Jdu do obchodu.
"Krása, tohle je levný, tohle taky, no né! Koupím si meloun!"
Ovoce si člověk musí zvážit sám. To jsem zjistil, když slečna musela dvakrát doběhnout od pokladny. Hádej kvůli komu. Vysmátej jak lečo kráčím ven a kontroluju lístek.
"Ha! Devatenáct ma... co? Eur? Vy máte eura? Tolik peněz za trochu jídla?"
Už vím, co tím tehdá Philipp myslel, když mi cestou z Islandu řekl "Finland? Ach, Finland ist auch scheiss teuer."
Před obchodem už mám obdivovatele. Místní kluci. Ve skateparku jím ten meloun (půlku) za dvě éčka a snažím se od nich naučit něco finsky. Takový ty univerzální slova - děkuji, prosím, pivo, na zdraví... Ještě mi ukazují, kde sehnat vodu zadáčo. Fajn hoši. Je ale čas jet dál.
No a teď ležím ve stanu, v chodidlech už mám cit, a suším se po té přeháňce ze začátku. Stmívá se. Musím ještě vyhnat všechny pavouky. Jsou šikovní. Nevím jak to dělají, ale vždycky tu ve stanu nějaký najdu. Někteří už dokonce spřádají pavučiny. Abych to vysvětlil, oni tu totiž pavouci berou po mravencích noční směny. Pak zápasím se slimáky. Kdesi jsem slyšel, že průměrnej Evropan za život sní ve spánku až jedenáct pavouků. Ráno mám občas pocit, že jsem do té statistiky právě přispěl...
"Hlavně se drž té silnice. Neodbočuj. Co?! T-křižovatka? Kudy?"
GPSka ve foťáku to zachraňuje. Buď pochválen Nikone! Ty prachy za to stály :) za necelý dvě hodiny jsem venku. Nemám rád města. Ne, fakt nemám.
Ovšem jako odměna je mi seslána zásuvka. Zase si ukradnu trochu té švédské elektriky... Ale ne, byla to past a já se do ní lapil. Sedím tam a myslím si, jakej jsem koumák, že uprostřed lesa dokážu najít zásuvku a on se zatím tiše plíží za mými zády. Čeká na ten správný okamžik a pak... zaduní hrom. Velkej mrak, jakoby se mi smál "Ty seš ale vůůůl!".
Běžím do lesa a začínám stavět stan. " Dej mi pět minut, prosím! Nechci mít zas mokrý hadry, teď jsem to dosušil. Pět minut!". Ale to ne, déšť je tu. Spěchám a tak se mi při rozbalování tropika dělá na poutacích šňůrách suk.
"No do psí prdele! Teď ne!"
V takových situacích je nejlepší se uklidnit a v klidu to rozvázat. Jedno že ti teče do bot. A tak si tam s tím hraju, když... blesk! A sekundu po něm hrom. Pecka jak, no jako hrom. A další. "Řááách!" Soustřeď se v tom na nějakej uzel.
Po dešti rozdělávám oheň. Vypadá to, jako kdyby tu vojáci položili kouřovou clonu, ale mně je zima a chci se usušit. Tablet je nabitej a tak si můžu zas po čase zahrát hru. V ní má člověk za úkol přežít. Ti lidi tam mají hlad, je jim zima a mají věčný nedostatek. Nevím proč, ale baví mě je pozorovat :)
Hliněná cesta. Po včerejšku tak měkká, že je to fakt rodeo. Nic tu ale nejezdí. Po třinácti km dokonce ani já. Musím šetřit pravý rameno. Od Německa s ním mám problémy. Blbý německý cyklostezky... Cedule hlásí, že další civilizaci uvidím za 51 km. To jsou dva dny chůze. Skvělý. Jdu ale jenom půl dne, pak už je to jetelný.
A je tu most mezi zeměmi. Prvního září se ocitám vr Finsku. Jelikož o něm vlastně vůbec nic nevím, úkoluju bráchu, ať mi zjistí měnu a kurz. Prej mají finský marky, 4,5 našich korun. Jdu do obchodu.
"Krása, tohle je levný, tohle taky, no né! Koupím si meloun!"
Ovoce si člověk musí zvážit sám. To jsem zjistil, když slečna musela dvakrát doběhnout od pokladny. Hádej kvůli komu. Vysmátej jak lečo kráčím ven a kontroluju lístek.
"Ha! Devatenáct ma... co? Eur? Vy máte eura? Tolik peněz za trochu jídla?"
Už vím, co tím tehdá Philipp myslel, když mi cestou z Islandu řekl "Finland? Ach, Finland ist auch scheiss teuer."
Před obchodem už mám obdivovatele. Místní kluci. Ve skateparku jím ten meloun (půlku) za dvě éčka a snažím se od nich naučit něco finsky. Takový ty univerzální slova - děkuji, prosím, pivo, na zdraví... Ještě mi ukazují, kde sehnat vodu zadáčo. Fajn hoši. Je ale čas jet dál.
No a teď ležím ve stanu, v chodidlech už mám cit, a suším se po té přeháňce ze začátku. Stmívá se. Musím ještě vyhnat všechny pavouky. Jsou šikovní. Nevím jak to dělají, ale vždycky tu ve stanu nějaký najdu. Někteří už dokonce spřádají pavučiny. Abych to vysvětlil, oni tu totiž pavouci berou po mravencích noční směny. Pak zápasím se slimáky. Kdesi jsem slyšel, že průměrnej Evropan za život sní ve spánku až jedenáct pavouků. Ráno mám občas pocit, že jsem do té statistiky právě přispěl...
 |
| Mám tenhle život rád |
 |
| Dvojitá duha |
 |
| Sobů je tu hafo |
 |
| Moji průvodci, zleva: Frans, Eetu, Oskarí |
Žádné komentáře:
Okomentovat