Mrazivý ráno. Než všechno pobalím, musím prsty rozehřívat nejmíň pětkrát. Ten stan je celej od ledu a vůbec se mu nechce do vaku. Navázat popruhy není lehký. Šlo by to líp, kdybych měl v těch prstech cit.
Při studování mapy jsem si vzpomněl na Kubu. Kamaráda a spolužáka ze střední.
"No jo, kurňa, vždyť on tady někde bydlí!"
Kdyby mi při našem hovoru nedošel kredit a následně z nějakých záhadných důvodů neumřel tablet, bylo by to jednodušší. Stejně jsme se ale domluvili, já jsem později obě mašinky zprovoznil a odpoledne jsem už stepoval v Hulíně na náměstí.
Věru příjemný večer s Kubou, Alčou, jejími rodiči, několika půllitrovými kamarády, jímž se o společnost starají baňky. Pro neznalce zkrátka něco vostřejšího. Tohle člověka postaví na nohy. Máte můj dík.
Další den se nese ve znamení vody. Je to zajímavý, ale i když jedu po proudu Moravy, zdá se mi, že jedu furt do kopečka. Praská mi další drát. Už se mi fakt nechce se v tom rýpat a tak to prdím. Jenže za chvilku tam mám osmicu jak Brno a kolo se začíná zadrhávat o rám. Dva prasklý dráty vedle sebe už jsou zkrátka moc a tak má Gertruda technickou půlhodinku. Ráfek už je napůl cesty do Valhally, brzda to zase vzdává. Ta technika už dneska není co bývala. Zlatá Ukrajina...
"Zbytečná cesta, tam se balí!"
"A nemůžu to nějak obejít? Třeba po kraji?"
"Možná. No to mě poser, takový kolo jsem ještě neviděl. Kam jedeš?"
"Vracím se z... bla bla bla..."
"Fakt?! No tak jeď. Kdyby tě nechtěli pustit, řekni, že jsem tě poslal."
A tak jsem se, vážený a milý čtenáři, dostal na tu Silnici, kterou jsem hledal po všemožných koutech Evropy. Tu vysněnou cestu. S perfektním povrchem, kterej ještě smrděl novotou. Cestu vinoucí se krásným krajem jménem jižní Morava. Cestu, po které skutečně nic nejezdilo, protože ještě pořád chladla. Paradox? Ne. Jsem rád, že jsem ji našel tady. Doma...
Hodonínsko. Známý kraj. Nevím, jak to mám popsat. Znám to tady tak dobře, až mi připadá, že to bylo teprv včera, co jsem tu byl naposled. Nesmím minout pomník lužnímu lesu. Je to tady jedno z mých oblíbených míst. Rok od roku je tu ale míň stromů. Rýpou tady do toho čím dál víc.
Noc trávím v Lanžhotě u Michala, se kterým jdu, po ochutnávce "futuristické" buchty a nemalého množství tekutých švestek, usednout ke stolu jedné z mnoha lanžhotských hospod. Hospodský témata se nikdy nezmění. A to se mi líbí. Ve dvě ráno prohlašujeme diskusi za ukončenou.
Ráno jsem vybaven dobrotami na cestu. A už je to tady. Dom bych mohl jet i se zavřenýma očima. Tolikrát jsem tu už byl.
Doufám, že zítra už nebude mlha a já ji tak budu moct vidět. Dominantu vinařského kraje. Hůrku, která pro mě kdysi byla nedosažitelnou metou. Něčím, co bylo tak moc daleko, že jsem nevěřil, že je možný dojet tam a zase zpátky. Je zvláštní, jak se možnosti člověka časem mění. Nakonec se mi to povedlo a jednoho horkého prázdninového dne jsem Pálavu, tenkrát ještě na zbrusu novém kole, skutečně objel. Bylo to 110 km. Dneska bych nad tím mávl rukou, ale tenkrát to bylo něco. Tahle cesta se tomu tak trochu podobá. Polární kruh je opravdu hodně daleko. A když jsem tam byl, nedokázal jsem uvěřit tomu, že tam skutečně jsem. A když jsem si uvědomil, kolik sil mě stála a jak dlouho trvala cesta tam, připadal mi návrat jenom jako hudba hodně vzdálené budoucnosti. A teď jsem zase zpátky, už vlastně přede dveřmi, a stejně nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Na Islandu jsem snil o pořádným jídle, v Norsku o ploché zemi, v Litvě jsem proklínal vynález jménem jednokolka. Myslel jsem si, jak to bude skvělá výprava, ale většinu času jsem jenom dřel nebo nadával. Jenže teď, když se blíží konec, si uvědomuju, že tohle se člověku povede asi jen jednou za život. Nečekal jsem, že to bude tak těžký a kdybych to tehdy věděl, možná bych zvolil jinak. Ať si ale říká kdo chce co chce. Nelituji. Dokázal jsem si splnit hned několik snů a to považuji za největší úspěch.
Takže zítra mezi 13. - 14. hodinou. Budu se těšit.
Při studování mapy jsem si vzpomněl na Kubu. Kamaráda a spolužáka ze střední.
"No jo, kurňa, vždyť on tady někde bydlí!"
Kdyby mi při našem hovoru nedošel kredit a následně z nějakých záhadných důvodů neumřel tablet, bylo by to jednodušší. Stejně jsme se ale domluvili, já jsem později obě mašinky zprovoznil a odpoledne jsem už stepoval v Hulíně na náměstí.
Věru příjemný večer s Kubou, Alčou, jejími rodiči, několika půllitrovými kamarády, jímž se o společnost starají baňky. Pro neznalce zkrátka něco vostřejšího. Tohle člověka postaví na nohy. Máte můj dík.
Další den se nese ve znamení vody. Je to zajímavý, ale i když jedu po proudu Moravy, zdá se mi, že jedu furt do kopečka. Praská mi další drát. Už se mi fakt nechce se v tom rýpat a tak to prdím. Jenže za chvilku tam mám osmicu jak Brno a kolo se začíná zadrhávat o rám. Dva prasklý dráty vedle sebe už jsou zkrátka moc a tak má Gertruda technickou půlhodinku. Ráfek už je napůl cesty do Valhally, brzda to zase vzdává. Ta technika už dneska není co bývala. Zlatá Ukrajina...
"Zbytečná cesta, tam se balí!"
"A nemůžu to nějak obejít? Třeba po kraji?"
"Možná. No to mě poser, takový kolo jsem ještě neviděl. Kam jedeš?"
"Vracím se z... bla bla bla..."
"Fakt?! No tak jeď. Kdyby tě nechtěli pustit, řekni, že jsem tě poslal."
A tak jsem se, vážený a milý čtenáři, dostal na tu Silnici, kterou jsem hledal po všemožných koutech Evropy. Tu vysněnou cestu. S perfektním povrchem, kterej ještě smrděl novotou. Cestu vinoucí se krásným krajem jménem jižní Morava. Cestu, po které skutečně nic nejezdilo, protože ještě pořád chladla. Paradox? Ne. Jsem rád, že jsem ji našel tady. Doma...
Hodonínsko. Známý kraj. Nevím, jak to mám popsat. Znám to tady tak dobře, až mi připadá, že to bylo teprv včera, co jsem tu byl naposled. Nesmím minout pomník lužnímu lesu. Je to tady jedno z mých oblíbených míst. Rok od roku je tu ale míň stromů. Rýpou tady do toho čím dál víc.
Noc trávím v Lanžhotě u Michala, se kterým jdu, po ochutnávce "futuristické" buchty a nemalého množství tekutých švestek, usednout ke stolu jedné z mnoha lanžhotských hospod. Hospodský témata se nikdy nezmění. A to se mi líbí. Ve dvě ráno prohlašujeme diskusi za ukončenou.
Ráno jsem vybaven dobrotami na cestu. A už je to tady. Dom bych mohl jet i se zavřenýma očima. Tolikrát jsem tu už byl.
Doufám, že zítra už nebude mlha a já ji tak budu moct vidět. Dominantu vinařského kraje. Hůrku, která pro mě kdysi byla nedosažitelnou metou. Něčím, co bylo tak moc daleko, že jsem nevěřil, že je možný dojet tam a zase zpátky. Je zvláštní, jak se možnosti člověka časem mění. Nakonec se mi to povedlo a jednoho horkého prázdninového dne jsem Pálavu, tenkrát ještě na zbrusu novém kole, skutečně objel. Bylo to 110 km. Dneska bych nad tím mávl rukou, ale tenkrát to bylo něco. Tahle cesta se tomu tak trochu podobá. Polární kruh je opravdu hodně daleko. A když jsem tam byl, nedokázal jsem uvěřit tomu, že tam skutečně jsem. A když jsem si uvědomil, kolik sil mě stála a jak dlouho trvala cesta tam, připadal mi návrat jenom jako hudba hodně vzdálené budoucnosti. A teď jsem zase zpátky, už vlastně přede dveřmi, a stejně nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Na Islandu jsem snil o pořádným jídle, v Norsku o ploché zemi, v Litvě jsem proklínal vynález jménem jednokolka. Myslel jsem si, jak to bude skvělá výprava, ale většinu času jsem jenom dřel nebo nadával. Jenže teď, když se blíží konec, si uvědomuju, že tohle se člověku povede asi jen jednou za život. Nečekal jsem, že to bude tak těžký a kdybych to tehdy věděl, možná bych zvolil jinak. Ať si ale říká kdo chce co chce. Nelituji. Dokázal jsem si splnit hned několik snů a to považuji za největší úspěch.
Takže zítra mezi 13. - 14. hodinou. Budu se těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat