Od začátku

Bylo by fajn říct, jak jsem se vlastně k jednokolce dostal. Příběh začal před téměř dvaceti lety, kdy jsem se po vesnici proháněl na tříkolce a hrál si na traktoristu :)

Pak, už nevím kdy to bylo, jsem dostal první kolo. Samozřejmě s postranníma kolečkama, která mě nedokázala unést a pořád se ohýbala. Ze začátku jsem uměl šlapat jen dozadu, ale časem jsem se naučil i dopředu.
Přišlo další kolo. Už bylo větší, mělo krásnou modrou metalízu. V sedmi letech už jsem na něm byl schopný dojet s tátou do Znojma a nazpátek (36 km) a děcka se na něm vozí dodneška.
V roce 2001 jsem dostal kolo s přehazovačkou. To byl tehdá můj sen. Na něm jsem toho dost nalítal. Jezdil jsem s celou naší rodinou na výlety. Dneska je na půdě a ani nechci vědět v jak zuboženém je stavu.
Když jsem byl asi v sedmé třídě, přišlo další kolo. Byl to Author Outset. A s ním přišel i jistý bod zlomu. Dostal jsem totiž tachometr! Najednou jsem byl v jiném světě :) S tímto kolem jsem taky poprvé vyrazil na vícedenní výlet do České Kanady. Samozřejmě ne sám. Mám tu i jeho fotku. Není z doby, kdy bylo kolo nové. Je stará asi tři roky. Chvíli jsem jej totiž používal jako náhradní kolo, ale o tom až později.

Nemůžu za to, že ten pes mi leze do všech záběrů :)

Tohle je ještě starý dobrý ocelový rám. Žádné tlumiče, žádné dvojité ráfky. Na tomhle kole člověk musí jezdit s citem. Občas se na něm projedu. Dodneška funguje jako spolehlivé vesnické přibližovadlo. Taky jsem s ním trhl svůj první osobní rekord, celých 77 kilometrů! Dneska mi to přijde jako hračka, ale každej nějak začínal :) Na střední jsem zavedl zvyk jezdit s ním každý první a poslední školní den do školy do Znojma.
Ke konci prváku (2008) přišel začátek zlaté éry. Za vysvědčení jsem dostal pořádný žihadlo, rukavice a mapy. Rád čtu mapy. Ty úplně první mám pořád doma. Vlastně podle nich stále plánuji trasy. Ikdyž, je pravda, že bych asi měl koupit nové. Spousta nových stezek tam není... Tou dobou jsem vážil 106 kilo. Po prázdninách jsem měl 90. Žádná dieta, naopak jsem žral jak kyselina. Lidi co chcete zhubnout, kašlete na nějaký prášky na hubnutí. Hýbejte se!

Fotka z letní kuchyně - tady má najeto 17 kilometrů :)

V létě jsem na tom do školy dojížděl denně. Začalo postupné dovybavování kola, objevování prvních cyklostezek a první celodenní výlety. Nikdo se mnou tou dobou nechtěl jezdit a naši neměli čas, takže jsem jezdíval sám. Zjistil jsem, že i do kola člověk musí vrážet nemalé peníze, neboť když se jezdí trochu víc, musejí se měnit komponenty, jako řetěz, kazeta (vícekolečko), brzdové špalíky, pláště atd.
Tou dobou mě taky uchvátil kraj v okolí Pálavy a dal jsem si jasný cíl, že jednou ji na kole objedu. Připadalo mi to jako nemožný úkol. Pokaždé už jsem tam skoro byl, ale buď bylo už příliš pozdě a nebo mi docházely síly a musel jsem se vrátit. Byl to takový můj malý Everest :)
Pokaždé, když přišla zima, nemohl jsem se dočkat jara. Musel jsem totiž jezdit přeplněným autobusem a to mě nebavilo. Vzpomínám si na první jarní kilometry a absenci prdelního mozolu. Jó ten první týden byl vždycky nejhorší...
O prázdninách mezi druhákem a třeťákem se mi konečně podařilo objet Pálavu a tím pokořit do té doby nepředstavitelnou hranici jednoho sta kilometrů. Bylo jich přesně 110.
Zjistil, jsem, že je možné za den ujet víc než sto kilometrů. A to byl další bod zlomu. Začal jsem jezdit denně. O víkendech, v týdnu, v dešti, do školy, ze školy...
Přišel další rekord. 132 kilometrů. Byl jsem úplně vyřízený, ale ten pocit, když si člověk může říct, že něco dokázal, stojí za to.
V květnu 2010 jsem trhl další rekord - 171 kilometrů. Ten rok mě zase táhlo Rakousko takže jsem se jel podívat k Dunaji a nazpátek.

Na legendární Dunajské cyklostezce. Nevím co je na ní zvláštního, je celkem nudná....

Ovšem tohle byl ten z horších výletů. Měl jsem problémy s vodou a trpěl jsem značnou dehydratací. Je to pěkný svinstvo, takže od té doby vozím vody víc než je třeba, piju víc a vodu taky často doplňuji.
Teď už jsem jezdil jak ďas. Žádný kopec nebyl dost velký, žádná rychlost nebyla dost rychlá. Žádný řetěz nebyl dost odolný. Měl jsem tu čest vyzkoušet Shimano XTR a nevydržel o moc víc než ty za pár šupů. Nebyl problém ročně utahat šest řetězů. Byl jsem tím přímo posedlý. Měl jsem proježděný celý kraj od Dukovan, přes Břeclav a Vranov n. Dyjí až k Dunaji. Všechno pod sto kilometrů jsem nepovažoval za výlet. Vyrážel jsem ráno a vracel se někdy až po setmění.
Toho roku jsem poprvé vyzkoušel cyklozájezd s outdoorovou cestovní kanceláří. Chtěl jsem do Zell am See, ale kvůli mizivému zájmu mě poslali do Korutan (jižní Rakousko).
Udělal jsem tam hned dva rekordy. První byl rychlostní, který jsem dodnes nepřekonal, a sice 71 km/h. To už jsem měl opravdovou smrt v očích, páč hned za rovinkou byla pravoúhlá zatáčka a já jsem do ní musel vjet třicetikilometrovou rychlostí, páč na míň jsem to nedokázal stáhnout. A to jsem brzdil se značným předstihem. Druhý byl výškový. Vyškrábal jsem se totiž na vrcholek Gerlitzenu (1911 m. n m.). Tři a půl hodiny, třináct kilometrů a průměrné stoupání 9%. Kluk z ploché Jižní Moravy jede do takového krpálu :) Cestou dolů jsem brzdil o 106 a když jsem si pak šáhl na ráfek, spálil jsem si prst! :D

To je von!

Alpy mě naprosto dostaly a vůbec se mi odtamtud nechtělo domů. Krátce po návratu jsem překonal vzdálenostní rekord z května téhož roku. Ráno v deset jsem vyrazil a přijel jsem v deset večer. Na kontě jsem měl 201 kilometrů. Jeden z nejúžasnějších výletů. Jel jsem hned třemi státy - Česko, Rakousko a Slovensko. Tento rekord jsem dodnes nepřekonal a hned tak se na to nechastám.
Troufám si říct, že v roce 2010 jsem byl na vrcholu. Zvládl jsem ujet 10 500 km. První jízda byla 1. ledna a poslední 31. prosince.
Rozhodl jsem se bojovat proti dojíždění autobusem. Zaúkoloval jsem Ježíška a nechal si donést zimní cykloprádlo. Jezdil jsem do školy celou zimu. Jednou jsem jel v -15 °C 18 kilometrů. Zamrzla mi vidlice a dokonce i přehazovačka :) Na výlety jsem v zimě moc nejezdil. Jen občas. Nejvíc jsem udělal 85 km při -5°C. Do školy jsem na kole nejezdil jen tehdy, když byla ledovka a nebo sněželo, což v našich podmínkách bylo asi 14 dnů za celou zimu. Ježíšek mi taky nadělil tretry a SPDčka. Chvíli mi trvalo než jsem si na ně zvykl. Párkrát jsem na křižovatce zapoměl vyháknout a spadnul na zem. Jednou jsem najel na led, který na mě číhal za zatáčkou, nestihnul jsem vyháknout a rozbil jsem si o kámen bradu. Mám tam pěknou jizvu...
Čtvrtého března 2011 přišla rána. Kolo, moje všechno, se rozbilo. Po třech letech a 27 000 kilometrech se mi zlomil rám. V obchodě mi řekli, že životnost duralového rámu je kolem 25 000 km a nebo pět let intenzivní jízdy, tudíž jsem byl lehce za průměrem.

Stalo se to při sjezdu z kopce. Když jsem začal brzdit, jedna ze vzpěr to nevydržela a praskla. Ten den jsem ani nešel do školy, jak mi z toho bylo na nic... Měl jsem štěstí, že se mi nic nestalo.

Kolo jsem odstrojil a rám nechal svařit. Ale to bylo jen dočasně. Materiál už byl totiž unavený a mohlo to kdykoliv prasknout někde jinde. Začal jsem tedy hledat náhradu a prozatím jsem do školy jezdil na Authorovi.

Rozhodl jsem se zůstat u české firmy Spyder a nechal si poslat nový rám. Oni totiž dělají super věc. Vyberete si rám, barvu i potisk. Můžete si tam dát i vlastní motiv, fotografii, krevní skupinu... cokoliv.
Akorát jsem si musel měsíc počkat.
Když už rám konečně přišel, předělal jsem komponenty, některé vyměnil za nové a mohlo se jezdit dál.

Fotografie z roku 2011

Toho roku jsem se poprvé vydal na vlastní pěst a úplně sám do Rakouska k nejbližší dvoutisícovce, masivu Raxalpe. Byl jsem tam sice jen tři dny, ale zážitků mám plno. První den 170 km s osmikilovým báglem na zádech. Prakticky jsem za jeden den přejel celý Vídeňský les. Druhý den 90 km, půlka v dešti. Třetí den jen 41 km, páč lilo jako z konve už od rána.

 O měsíc později, přesně 1. září, jsme se do oblasti u Mariazellu vypravili dva. Taky na tři dny. Pro změnu jsme zmokli hned první den. 60 km z celkových 110 nám na hlavy padaly provazy vody...
Nevěřili byste co všechno se dá zažít za pouhé tři dny. Prostě pecka :)

Nás nic nezastaví ;) Dali jsme ho na tři přestávky...

Pak přišla vysoká a stěhování do Brna. Zpočátku jsem byl, co se týče cyklomožností, nadšený. Okolí města je nádherné a Moravský kras byl pro mě vždycky tak trochu tajemný. Navíc jsem každý víkend jezdíval na kole domů (85 tam a 85 km nazpátek, někdy i 130 :) Později mě panelák úplně změnil, nabral jsem nazpátek ten metrák a kousek a kolo stálo opřené v pokoji. Celou zimu jsem se ho ani nedotkl. Jak rychle jsem na vejšce začal, tak jsem taky skončil.
Na jaře 2012 jsem s cykloparťákem spáchal Akci Pálava, což byl jeden z nejlepších výletů. Celkem čtyři dny v tom nádherném kousku světa. Tam jsem taky začal točit videa.
V srpnu jsem se podruhé svezl na cyklozájezdu, tentokrát do Černé Hory (Montenegro). Dvanáct dnů jakoby vytržených z mých snů. Poprvé jsem si tam vyzkoušel vyjít pěšky na vrcholek hory Bobotov Kuk (2523 m. n m.). Úspěšně. Viděl jsem druhý nejhlubší kaňon na světě a poznal spoustu skvělých lidí.

Současná fotografie

Přišla druhá vejška a já jsem se opět stěhoval do Brna. Opět s kolem, ale jelo tam se mnou ještě něco. Něco zvláštního, doposud nevídaného. Byla to jednokolka...
A jak jsem se k ní vlastně dostal? Poprvé jsem terénní jednokolku viděl možná tak před osmi lety, když jsme byli na chatě na Vysočině, ale nijak mě to neoslovilo. Vlastně jsem si jí skoro ani nevšiml.
Uplynulo pár let a v televizi jsem uviděl spot o našem jezdci downhillu na jednokolce. Dobrý, ale pořád mě to nijak nebralo. Říkal jsem si, že je to stroj pro sebevrahy a ne pro mě.
Po čase mi to ale nedalo a na internetu jsem si našel pár videí. Vesměs tam byli týpci co na tom prováděli všelijaké kousky, ale to mě taky nenadchlo. Pak jsem uviděl borce jak na tom jezdí na výlety a to byl okamžik, kdy jsem se rozhodl, že to zkusím. Za pár dnů jsem měl doma základní model a učení mohlo začít.
První den jsem to vzdal po dvou minutách s tím, že to nejde.
Druhý den jsem to přece jen zkusil znova a zjistil jsem, že to není tak hrozné.
Třetí den jsem dokázal s oporou o zeď udělat jednu otáčku.
A tak to šlo dál a dál, až jsem po čtrnácti dnech více méně zvládal základní jízdu.
Jak vidíte, nejsem na tohle zrovna moc velký talent. Učil jsem se hodně pomalu. Na druhou stranu jsem to nezkoušel déle jak hodinu a půl denně.
V Brně jsem na dvacce udělal první výlet. 25 kilometrů. Docela mě to vyřídilo...
 Poté jsem se na ní vypravil do Hádů. Kolo jakoby najednou neexistovalo. Sice mě na jednokolce deptala rychlost, ale stejně jsem si vždycky vybral ji a ne kolo.
 Bohužel nemůžu najít její jedinou fotku. Byl to 20" Luxus od QU-AXu. Malá černá jednokolka, která je už dnes taky po smrti. Vystřídala čtyři majitele... Kdyby s ní bylo zácházeno správně, ještě dlouho by jezdila.
Věděl jsem, že u dvacky zůstat nemůžu. Proto jsem se rozhodl pro devětadvacetipalcovou jednokolku, která už by měla něco vydržet a je hlavně rychlejší a mobilnější.

Brno, Kamenný vrch

Zase mi trvalo než jsem si na ni zvykl. Někdy mi přijde, že si na ni zvykám dodnes :) To bylo v prosinci 2012. Tou dobou mě taky napadla celá tahle šílenost s objetím republiky. Založil jsem blog, začal jsem jednokolku vylepšovat a.... dál už to vlastně znáte :)
Snad bych jen mohl dodat, že toho roku jsem na kole jel naposledy onoho tajemného data 21. prosince 2012. Vyrážel jsem ve 4 ráno a domů mě čekalo 85 kilometrů. Žádný asteroid mi na hlavu nespadl a a ni se z nikoho, koho jsem cestou potkal, nestal zombík...
Jednokolka mě, jak se říká, chytla za koule. Ale kolo je stále srdcová záležitost a nehodlám se ho vzdát. Pro mě je to smysl života. Ať už jedno nebo dvě, kolo je skvělý vynález.

A teď trochu čísel.

Za dosavadní éru posledních dvou kol... (5 let)
- celkem jsem na obou Spyderech najezdil asi 40 a půl tisíce kilometrů. Tedy jednou kolem světa.
- přední kolo (náboj, ráfek, výplet) jsem nikdy neměnil, nikdy jsem na něm ani na vidlici nedělal údržbu, je tam noname náboj za pár stovek a přece to všechno ve zdraví přežil a šlape dodnes
- zadní kolo jsem vyměnil třikrát, naposledy jsem trochu zainvestoval do průmyslového náboje tak snad vydrží
- zrušil jsem nespočet řetězů a kazet, většinou 5-6 řetězů a 2-3 kazety ročně, s příchodem speciálního maziva a pračky na řetězy tento počet klesl na polovinu
- opotřeboval jsem už prakticky dvoje převodníky (ty tři ozubená kola u přesmykače [přední přehazovačka])
- zrušil jsem troje boty a dvoje pedály
- ztratil jsem tři pumpičky
- při bouračce na ledovce jsem ztratil tachometr, roztrhl větrovku a rozsekal blikačku
- při špatném přeskočení retardéru jsem ulomil hrdlo cykloláhve
- dvakrát jsem naboural do auta
- narazil jsem si kyčel, loket, udělal si díru do brady, vletěl do šípkového keře, udělal jsem na silnici tři kotrmelce ve třicetikilometrové rychlosti a včera jsem si přivodil zranění hrudníku

A víte co? Pořád mě to baví. Dokud budu moct, nikdy s tím nepřestanu, protože tohle prostě stojí za to. Viděl jsem spoustu krásných věcí ať už na Balkáně, v Alpách či doma. Člověk se ale vůbec nemusí hnát daleko. Na kole jsem zažil ty nejkrásnější chvíle v mém životě a i přes všechny nezmary jsem do toho vždycky šel s nadšením znova. Spousta lidí mě má za blázna. Ale co je bláznivého na tom, když chce člověk poznávat svět z jiné perspektivy? Nebaví mě těsnat se někde v autě a čučet ven skrz sklo.

Cítit dotek větru, cítit každý záběr do pedálů, vidět měnící se krajinu a mít radost z pohybu. Z pohybu vlastní silou. A každý den se budit pro další výzvy... To je to co se mi na kole líbí nejvíc. Neexistují hranice, záleží jen na vás ;)